Příběh pro nehodné děti

‚Co se to děje?‘ Zeptal se Chris, ale odpovědí mu bylo zaryté mlčení. Rozhlédl se po místnosti, aby zachytil alespoň zdánlivou známku života, ale všechny oči byly sklopeny k zemi, špičky bot se snažily provrtat skrz linoleum a k odpovědi se nikdo neměl.
‚Tak bude to? Nic. Samozřejmě.‘ Sám se posadil do koutu místnosti a prohlížel si každého zvlášť, o každém by mohl říct mnoho špatného, nicméně, je všechny měl svým způsobem rád, jelikož mu svou zatvrzelostí byli blízcí. I on kdysi odmítal odpovídat na otázky univerzálního rázu, protože se toho vždycky dělo spoustu. Počínaje tím, že se vesmír ve své velikosti stále rozpíná, k večeři přijde příliv a z komínů stoupá dým. A v ohništi se pečou brambory. A nikdo nikdy nic neví. A pan Jamshire zhasíná lampy vždycky o tři a půl minuty dřív. A někdo počmáral obrázek v učebnici. A vůbec.
Každá ta tvář měla co říct, proto ruměnec nebylo třeba skrývat. Ke každé té tváři patřily dvě bačkory, z nichž jedna obkreslovala maličké půlkruhy na linoleu a druhá ležela na boku, takže kdyby teď někdo řekl ‚vstávat!‘, bačkory by znejistěly, přestaly by vykonávat svou činnost, a zmateně se snažily dostat do polohy, při které by bylo možné vykonat daný rozkaz. Ale nikdo po těch bačkorách nechtěl, aby vstaly, jelikož jediný, kdo by se mohl odvážit udat tento požadavek byl Chris a ten sledoval samu nevinnost z koutu místnosti.
‚Chtěl jsem ještě… ne, ne… vlastně ne. Teď ne, snad později…‘ zamumlal Chris a docílil tak svého. Oči všech přítomných se toužily dozvědět, co jim Chris chtěl. Snad říct? Navrhnout? Požádat? Vyprávět? Ach, co jen to mohlo být. Ten zpropadený chlapík ovládl situaci a on to věděl. I oni to věděli.
‚Děje se to,‘ začal po dlouhé odmlce Anthony, raubíř prvního řádu, ‚že když jsme zasadili ředkvičky, tak jak jste nám ukázal, strhla se bitka o žížaly, které jsme náhodou vyhrabali. A jak jsme se tak pošťuchovali, protože si je každý chtěl vzít domů a dát je do terárka k těm broukům z minulého týdne, váleli jsme se na jedné hromadě a rozbili, nechtě, kbelík s cibulkami tulipánů. A jak jsme pak chvátali, aby nám žížaly nevystydly, tak jsme to tam nechali jen tak ležet. A dneska už tam ty cibulky nebyly.‘ Mary zavzlykala. Johnathan si utřel posmrkaným kapesníkem obličej. Anthony vyslovil svou lítost vůči tomu, co se událo a Chris měl snad na okamžik pocit, že Anthony dospěl. Ale pak si vzpomněl na příhodu s žížalami, a tak domněnka dospívání se vytratila stejně rychle, jako mu vytanula na mysl.
‚U koho skončily žížaly z naší zahrádky?‘ zvedl Chris tázavě obočí. ‚Ach jistě. Joseph. Tvůj pravý hák jsem vždycky obdivoval.‘ Nastalo ticho. Kdekdo čekal, že je Chris pokárá, potrestá a zavrhne, nicméně ten jen stále seděl v koutě, nic nedělal, nic neříkal, nijak se netvářil, jen začal botou malovat na linoleu půlkruhy. Dítka seděla, mlčela a byla popuzena tím, že jejich hloupá zahradní příhoda nejspíše zapříčinila to, že už se nikdy nedozví, co jen to ten Chris chtěl.
‚Chtěl jsem jen říct, že ty brouci z minulého týdne budou mít asi dobrou večeři,‘ pravil Chris a vystřihl na linoleu kolečko celé.