Ztratit..

Zmatená…. V černých šatech, zahalená kápí, nádherná. Utíkala od všeho, od tohoto světa, zla v něm…od vlastních chyb a pocitů, které ji neustále jen zraňovali.
Utíkala vstříc osudu, vstříc další z mnoha chyb, jen aby unikla bolesti, která ji však následovala.
Opustila milované, zamilovala si bezcitné. Už nežila svůj život, jen hrála podlou hru s tím, co jí bylo předurčeno. Byla pouhou loutkou, jen hračkou k ukojení touhy a chtíče, sama si to však neužívala. Bolest jí naplňovala, ale ona nebyla schopná to zastavit. Nedokázala se připravit o ten pocit, že alespoň někdo ji potřebuje. Byla tak naivní. Věděla, že od kusu ledu se lásky nedočká…ale stále doufala. A proč vlastně? Sama jej nemilovala, milovala jiného, toho kterého svým chováním jen zraňovala a odháněla pryč. Svým chováním se od něj vzdalovala. Stále dál a dál…. Nedosažitelný, nejdražší… ON, jí předurčený. Přeci jen unikla svému osudu, avšak cestou, kterou nikdy nechtěla. Nikdy už nebude v jeho náručí, nikdy znovu neokusí jeho rty. Nadosmrti ponechána tápání v temnotách jejího srdce…. Poučila se vůbec?