Loutna z vrby

Loučíme se. Vidím jen, jak za sebou zaklapne branku a zmizí v domovních dveřích. Možná před něčím utíká. Možná to jsem právě já!
Ano, já to samozřejmě vím. Měla jsem si to nechat pro sebe, i když... Stejně to na mně poznal, protože se neumím přetvařovat. Odebírám se tedy k vlastnímu domovu. Prodírám se vysokou trávou, která stačila na cestě podél řeky za tak krátkou dobu vyrůst.
Co si asi tak může myslet? Lituje? Nadává si? Bojí se mě nebo se bojí sebe? Asi nikdy nebudeme blízkými přáteli, protože to napětí mezi námi! Já ho cítím, bohužel.

Uléhám do postele, jenže nemohu usnout, a proto přemýšlím. Je vrbou, která dokáže naslouchat mým zbytečným monologům, ale vždy uteče tak brzy. A já bych toho chtěla ještě tolik říct! Nikdy to nestihnu. Kdyby alespoň jedno celé odpoledne strávil se mnou, abychom spolu mohli mluvit vážně – bez nějakých legrácek a vtipků pro odlehčení situace...

Kde jsi? Kam ses poděl? Tuto otázku si kladu už týden, protože neodpovídá na vzkazy. Ptala jsem se ostatních a jako by se po něm slehla zem. Jdu se podívat k řece, jestli ho tam náhodou nepotkám. Nikde ani živáčka. Jen větřík pohupuje rákosím, jež tiše šustí.
Jeho milovaný pes posmutněle kňučí za vrátky. Je mi ho tolik líto!I on svého páníčka zřejmě dlouho neviděl. Nebe se zatemňuje a přichází déšť.

Procházím se jako bludná duše podél řeky, která líně protéká kolem. Nezastaví se! Stejně jako se nezastaví čas, který plyne tak rychle a pořád dopředu. Dospívám. Je to už rok co chodím na jedno místo, o kterém jsem dříve neměla ani potuchy.
On mi tak strašně chybí! Tak moc bych ho chtěla obejmout. Zkusit mu dokázat, že i přes moje ujeté vlastnosti, by snad mělo cenu zkusit být víc, než kamarádi. Vybojovat si ho! Ale on si prostě bez rozloučení zmizel.
Uzavřela jsem se do sebe a raději než lidem se svěřuji obyčejnému suchému stromu, který se sklání nad řekou. Ta vrba je tak nádherná! Jako by měla duši, jako by mě opravdu poslouchala a tiše přikyvovala větvemi, když jí vyprávím o svém smutku. Jako by se mnou plakala a soucítila. Chodím k ní dennodenně a vylévám si tu své srdce. Mám pocit, že o její existenci vím jenom já.
Hrozí, že ji každou chvíli voda podemele a ona mi uplave pryč. Co bych si bez ní počala? Nemohu ji tu jen tak nechat napospas svému osudu! Proto jednoho letního odpoledne ukradnu tátovu pilu a raději se sama vydám podřezat vrbě kmen, abych se s ní nemusela nadobro rozloučit. Je to ode mě tak sobecké, ale já nechci bez toho stromu být! Nemůžu!

Nechám si z jeho dřeva vyrobit loutnu, po které tak dlouho toužím, a kterou budu opatrovat, jak nejlépe dovedu. Chci opět začít skládat písně a vystupovat s nimi před lidmi. Už dlouho jsem stála na jednom místě a potřebuji se poposunout dál. Nemůžu jen tak nečinně stát. Jako by mi moje vrba dala signál k tomu, abych pokračovala dál. Snad mi neslyšně říká: „Soni, nebuď už smutná. To bude dobré.“

NE! Nemůžu být veselá. Ani když držím v ruce svou novou loutnu, která se ladí stejně jako kytara, na kterou hrát trochu umím. Vybrnkávám různé akordy, ale nenapadají mě žádné durové. Ony se mi vykouřily z hlavy? Co se to děje? Ta loutna jako by neuměla hrát vesele. Za chvíli mám mít vystoupení, na které moji blízcí přátelé museli čekat přes rok, a proto se tu sešli v hojném počtu. Nesmím je zklamat, ale nemohu jinak, než hrát smutné písně.

Mám strašnou trému, třesou se mi ruce. Tento stav jsem už tak dlouho nezažila. Tolik mě bavilo hrát před lidmi, i když jsem nikdy neměla veselé písně. Sedím na židli jako v tranzu a zírám na publikum. Nemohu hrát! Nemohu! Co se to děje. Najednou se stane něco nečekaného a podivného. Loutna se bolestně rozezní sama od sebe a já mimoděčně začnu zpívat, jako by mě ovládala nějaká síla... Zpívám přesně to, co jsem navykládala vrbě. Ach bože!

Koncert skončil. Publikum nevěřícně zírá, většina lidí má v očích slzy. Vstávají ze svých míst a kolem se spustí úžasný potlesk. Najednou mě opouští všechna síla a já se kácím ze židle na zem. Slyším jen dutý zvuk o loutny, která spadla přímo vedle mě. Slyším JEHO hlas: „Soňo, to bude dobré. Nebuď smutná, prosím.“

Otevírám oči a všude kolem mě je TMA. Ležím v posteli a jsem celá orosená. Holka, říkám sama sobě, už se srovnej. Takhle to nejde dál. Nejde!