Světlo

Ticho mi hulákalo do uší, křičelo stále hlasitěji, donutilo mě přetrhnout opojná vlákna spánku. Žalostně-ospale?-jsem zakňourala a protáhla se jak malé kotě.Zraku jsem dovolila procitnout ale co to?! Vedle mě neleží můj přítel ani necítím teplý jazýček mého psa. Místo v měkké posteli je mé tělo zabořeno do lepkavé hlíny a vítá mě jen temná samota. Hlava se bolestně opírá o koleje, moment koleje?! Co to k sakru?!? Posadila jsem se a můj vyděšený pohled náležel stěnám-stropu?-ze kterých pomalu kapaly kapky vody pouhé ,,kap-kap-kap'' protínalo hrobové ticho. Mé tělo zakrývala jen krátká noční košile, byla jsem bosa a ruce jsem měla lepkavé, teplé-něco nebylo v pořádku, temné šero mě nedovolilo zjistit co zbrodilo mé ruce a tak jsem k nim opatrně přičichla, vůně byla zanedbatelná-olízla jsem tedy ruku. Prudce jsem ucukla, chuť teplé krve se mi začala rozlévat po jazyku, co ale krev hledá na mých rukou? Zamyslela jsem se nad tou otázkou, když tu najednou se poblíž něco pohlo, slyšela jsem opatrné kroky které se stále víc přibližovaly. Únava a zmožené tělo protestovaly ale pud sebezáchovy v rychlosti blesku vystřelil nohy vzhůru a už je hnal dál a dál. Běžela jsem co nejrychleji když se mi do zad zakousl ostrý smích, zlostně se odrážel od stěn a vrážel do mě. Zoufale jsem si přitiskla krvavé ruce na hlavu a snažila se smích utlumit-nic se nestalo, smích pocházel z mé hlavy. Ani tato vědomost mě nezastavila a strach ve mně probouzel energii k běhu. Už jsem nemohla dál padla jsem k zemi a slabošské já se nenechalo zahanbit, vzlykala jsem a naslouchla jak se vzlyky vracejí zpět, křičela jsem a sledovala jak je to zbytečné, mlčela jsem a pochopila že to jediné má nějaký význam.Síla vůle-snad?!- mě po zhruba dvou hodinách opět pomohla na nohy a já tou noční můrou procházela dál a dál. Rozdrápané jizvy zaplněné blátem dodávaly mé chůzy ladnost protože s každým ''neladným'' nášlapem jsem cítila bolest do morku kostí. Uslyšela jsem zvuk z povzdálí, můj zabahněný obličej ovál vítr a já uviděla něco co mi vyrazilo dech. Světlo! Zářivé světlo v polokruhu ovýjejíc se kolem východu z temné kobky-tunelu?-došla jsem na konec cesty venku na mě čeká příroda vzduch a.. a vysvětlení všeho. Radost zaplavila mé smysly a tak jsem nevnímala ani zvuk který se slastným světlem přibližoval. Světlo jako motýlek naděje přilétalo ke mně ale když bylo ode mě na dohled zarazila jsem se. Zázrak se rozdělil na dva žluté kotouče a teprve teď jsem uslyšela sluh trhající zvuk, země vibrovala a dva žhavé kotouče se radostně hnaly stále blíž. Byl to zvuk drnčících kolejích, už jsem to pochopila, ach jsem tak najivní, není to světlo které by symbolizovalo konec této zdlouhavé cesty je to konec.......můj konec. Rozpřáhla jsem ruce a oddala jsem se drtivé síle vlaku......