Dříve jsem se bála...

Dříve jsem se hodně bála spousty věcí. Teď už se bojím jen jediné - že vše bude zapomenuto. Věřím, že nacházím cestu ke klidu, i když je skrze utrpení a strach..A Ty se bojíš o mne..Z lásky se stává panický strach z mých činů. Neboj se, čas léčí..říká se to, ale já tomu nevěřím, můžeš Ty?..Chtěla bych se vzdát a spát, slyším hudbu a nemohu ji vyjádřit, ale je tak krásná, temná a smutná až mě mrazí...kdo řekl, že krása má hřát? Krása je chladná jako ledové ostří, i tak se zabodává do našich srdcí. A někdy je slyšet tiše jen lehké tóny znějící nám v hlavě. Jako šepot andělů. Někdy křičí jako bolest a nutí nás plakat hořké slzy. Jsme jen krví toho smutku. Krví plynoucí ze zmučeného těla toužícího po tichu. Jen když se zastavíme v dešti, zastavíme čas a necháme slzy nebes chladit tvář a utřít z ní své slzy..pronikají nám pod kůži a my se necháváme otrávit tou nevinností. Stejně jako Ty mou. Odpusť lásko. Nikdy jsem nemilovala více, věř mi. Dříve jsem se bála spousty věcí. Teď už se bojím jen jediné - že vše bude zapomenuto. Vzpomíky nahradí ta samá bolest a smutek, to samé soužení duše a křik ze spánku, stejné utrpení, které dohání nás utíkat na té cestě až dokud nespadneme z té skály na které stojíme bezmocní a napůl odhodlaní..Miluji Tě a vždy budu..ať se stane cokoli..ať udělám cokoli. Ty jsi můj anděl, ten kterému toužím zemřít v náručí..ale Ty bys mě nenechal odejít..Z lásky nebo ze strachu?..možná jsem i já Tvůj anděl, ale proč pak tolik trpíme na tomhle světě? Ty falešné sliby zítřků, kdy otevíráme oči s nadějí a záhy zase slzy utíráme do rukou něžnosti..My bychom měli být jinde, říkám si a zavírám své oči do pokoje samoty, kde právě jen ta hudba zní a kde i ta touha umírá..Vždyť život je jen dlouhé čekání, kdy bezcílně kroužíme a hledáme alespoň směr k tomu cíli, který je stejně jen Smrt..ty plamínky planého štěstí, kterým svou cestu naplňujeme se stanou jen malými kamínky na botách a i ty sundáme, protože už je potřebovat nebudeme..Tak mě drž lásko v náručí a neptej se proč..