Polykač snů

Nikdo
nikdy
nikam
neunikne...
z tohoto místa.
Bláhoví ho nazvali Svět. A ti vidoucí Bažinou snů.
Na jejím domnělém dně bdí Polykač snů. A není jiného místa, než této smrduté
bažiny. A není slunce, jsou jen obří Polykačova ústa.
To jeho vůle nás nutí snít. Snít o cinkajících rolničkách na Vánoce. O
voňavém pečivu a velkých dárcích na nic. Snít o procházkách ruku v ruce. O
šustění spadaného podzimního listí. O rudých rtech zduřelých sněním. Snít o
noční obloze, co nemá konce. O laskajících prstech, o nenasytných ústech.
Snít o malé lampě do pokoje. O špercích zářících do tmy. O nekonečném
lidském přátelství. Snít o chtíči, co hoří studeným plamenem. O písni
motýlích křídel v oroseném pažitu. Snít o snění ve snění. O diamantových
očích andělů pádu. O nebeském řevu polnic. Snít o kaskádách jahodové
zmrzliny a silných proudech teplé čokolády. Snít o dlouhých nohách tanečnic
a bláznivých nočních stínech. Snít o tisíci zbytečných věcí!
Snít, snít, snít...když už není kam jít.
Polykač nás nutí snít a pak polyká naše sny ještě ječící, aby je prázdné
vyzvrátil zpět do bezedné bažiny.
My všichni ho krmíme. A není kam jít, neb není místa krom smrduté bažiny.
Krmíme ho, když sníme na záchodech. Krmíme ho sníce v tramvajích smrdutosti.
Krmíme ho sny ve výtahu, okusujíce si špinavé nehty.
To svět nás obelhal, neboť neexistuje!
Je jen Polykač. A on mi kdysi řekl, slíbil, že ze své sbírky motýlů, kde
sním, připíchnutý špendlíčkem, uniknu, když budu hodně snít. A až bude
Polykač sytý, já poznám svobodu!
Tím završil své strašlivé dílo. Já obelhaný snivec jsem byl jeho obří,
nekonečnou jednohubkou. Snil jsem přes bolest. Snil jsem přes slzy i chlad.
Snil jsem o šťastných nasycených dětech a světu bez válek. O věčném světle
porozumění. Snil jsem o lidské příčetnosti. O krásnu a lásce a Polykač se
zalykal mými přihlouplými sny a kálel jejich zbytky zpět do bažiny. A
zvracel zcela netečně natrávené sny zpět do světa.
Ó jak mne obelhal!
Teď sním sen o svobodě beze snění a Polykač jen spokojeně otvírá ústa.
A jednou mu přihlouplí dali jméno. A to jméno bylo Bůh.
A sami pak dobrovolně začli malomocné snění o jeho skutcích. O jeho mysli.
Přihlouplí!
Oni neví, že není svět!
Oni neví, že není Boha!
Je jen Polykač snů!
To jeho olbřímí ústa jsou naším jediným smyslem. Ukončením bezcenné sansáry.
Jeho řiť je však místem našeho nového zrození. Rodíme se a jsme polykáni
věčným Polykačem v nekonečném koloběhu ztráty iluzí a snění.
Smradlavá bažina, chlad a smrt je naší Rajskou zahradou.
Říká se, že kdo nesní je mrtev. A je tomu jistě tak! Kdo nesní, neživí
Polykače. Nemá význam, nemá smysl být, a proto ho Polykač pozře s jeho
posledním snem. Stráví ho, naleptá a vykálí zpět do bažiny.
"Sni nemohoucí! Sni bezbranný! Tady máš svobodu, jdi kam chceš! Sni si,
zpitomnělý!"
Ale není jiného místa kam jít. Kromně Bažiny snů. Není slunce, jsou jen
Polykačova olbřímí ústa a řiť!
A my obelhaní snivci sníme věčný sen o svobodě.
Avšak není kam jít....