Kája

Od jisté doby docela jinak vnímám čas. Vždycky jsem si myslela, že ho buď máme, nebo nemáme. Ale všichni ho bereme jako samozřejmost. Dokud nám není vyměřen.
Jdu do nemocnice za Kájou, poprvý od operace. Ještě plná optimismu, naděje.
“Jaký to bylo?”
“Nevím. Spal jsem.”
Okolo hlavy má obvaz, a příšerný kruhy pod očima. Opatrně se dotknu bandáže prstem.
“Bolí to?”
“Ne.” Unavený úsměv. Šíleně se o něho bojím. Chci ho obejmout a držet, přitisknout moje rty na jeho a zůstat tak. Do konce. Usíná mi v náručí. Po špičkách odcházím.

Cestou domů se stavím v knihovně. Čtu všechno o multiformním glioblastomu. To málo, co z toho chápu, není vůbec utěšující. Optimismus mě rychle opouští. Půjčuju si pár knížek domů. Slib sama sobě, že budu děsně statečná, a že nikdy, NIKDY, nebudu před Kájou brečet.

V noci nemůžu spát. Sedím na zemi a při svitu mojí lampičky se probírám fotkami. S Kájou jsme se znali snad odjakživa. Bydleli jsme v sousedství, spolu jsme šli poprvé do školy. Najdu třídní fotku z první třídy, jsme v kreslírně. Jsme na fotce oba, i když jsme chodili každý do jiné třídy. Já na ní sedím uprostřed lavičky a culím se do foťáku. Mám na sobě zástěrku s kapsou na břiše a červený punčocháče. Síla. Tohle mámě nikdy neodpustím. Kája je ale kouzelnej, v kalhotách s laclem a kšandičkama přes ramena. Má andělskej úsměv a dolíčky na tvářích jsou k sežrání. Vlasy mu padaj do čela a vlněj se jako holčičí. Ani si neuvědomuju, že brečím, dokud na fotku nedopadne slza. Rychle ji otřu, než ten lesklý obrázek zničí.
Najdu jinou fotku, fotku ze školního výletu. Pamatuju si ten den do detailů. Byl to den, kdy jsme přestali být jenom kamarádi, kdy jsme si dali první pusu. Chutnala po třešních, po kradených májovkách, ještě nezralých. Měli jsme jich plný kapsy.
Nepřítomně si pohrávám s jeho milostnými dopisy, které teď nemám sílu číst. Budík ukazuje čtvrt na tři. Sakra. Měla bych spát.
Zhasnu, ale spánek nepřichází. Jenom vzpomínky. Probírám se jima jako pokladem.

Jdu zase za Kájou, rovnou ze školy. Cestu na onkologii bych trefila už poslepu. Kája vypadá líp, a já si na chvíli namlouvám, že se doktoři třeba spletli v diagnóze.
Přece ho nenechají jen tak umřít?
“Zejtra jdu domů,” řekne a dá mi pusu.
Jiskřička naděje?
“Terapie už skončila? A co ti řekli?”
“Budu docházet ambulantně. A jednou za čas na chemo.”
Nechci se bavit o chemu, o ozářkách. Chci předstírat, že Kája nikdy neměl mozkový nádor. Chci věřit, že zázraky se pořád ještě dějí, a že se můj Kája uzdraví.
Doma to vyprávím mámě. Odvrátí se, abych neviděla její slzy, a pak mi potichu řekne, proč Káju pouští domů.
Víc pro něj prý už nemůžou udělat.

Jdu se projít na kopec, na naše místo, odkud jsme tolikrát pozorovali západ Slunce. Dneska sluníčko neuvidím, je zataženo. Ale moje myšlenky jsou stejně bůhvíkde.
Trhám stébla podél cestičky, bezmyšlenkovitě je žvýkám. Představuju si náš báječný život po terapii.
Odmaturujem a půjdem na vejšku. Spolu, tak, jak jsme si to vždycky plánovali. Potom se vezmeme, a pojedeme na svatební cestu do Turecka. Nebo na Velikonoční ostrovy. Nebo na Fiji. Nebo třeba jenom k nám na chatu, budem se koupat v rybníku a večer opíkat buřty. A chytat v maliní svatojánské mušky.
Anebo jen tak ležet v trávě, a koukat se na hvězdy. My dva. Vždycky jen já a Kája.