Znovu nalezená - 10. kapitola

Týden utekl jako voda. Seděla jsem v letadle směřujíc na Aljašku. Na letišti mě čekal Hummer s Jasperem. Nechtěl mě do Norska pustit. Musela jsem mu snad stokrát slíbit, že se vrátím včas.

Zavrtěla jsem se v sedadle ve snaze najít co nejpohodlnější pozici na boku a vzpomínala na uplynulé čtyři dny.

Davidova radost nebrala konce, stejně tak ostatní. Do doby, než zjistili, že jsem se přijela rozloučit. Přesto nezklamali. Ani minutu jsem se nenudila, a když se probudil Tobias, nemělo to chybu. Ostatní mu byli stejně skvělou rodinou jako mě. Naprosto skvěle nás oba přivítali nováčci, Tobiase jako člena a mě jako trenérku. Alespoň na těch pár dní. Každý večer jsme se sešli a oni se s radostí učili. Po tréninku jsem jim musela vyprávět různé příběhy. Z lovů, z doby, ve které jsem žila jako člověk a tak různě. Budou mi chybět, všichni.

Včera jsem ještě zaskočila za Patrikem. Je taky Nocturnian. Ne moc dlouho a jako člověk pracoval v tetovacím salónu. Když se stal jedním z nás, specializoval se přímo na náš druh. Stříbrná tetovací jehla, aby to bylo vidět i v upíří podobě, a barva s příměsí stříbra, to aby se to pro změnu nevstřebalo. Zítra už by to prý nemělo bolet. Není to tak hrozné, jako třeba to šlehnutí bičem, ale cítím to. Právě proto se v sedadle neustále vrtím. No, svůj díl na tom má i netrpělivost. Nemůžu se dočkat, až Jaspera uvidím. Teď už to vím jistě, miluju ho. Strašně moc. Potvrdilo mi to i pár „lidí“ ze Sídla. Prý zářím štěstím a přesně takhle, podle nich, vypadají pobláznění láskou.

Znovu jsem se myšlenkami vrátila v čase. Jen o pár hodin. Kufry i s dárkem pro Carlislea už byly na cestě do zavazadlového prostoru a já stála před dveřmi do letadla. Všichni se přišli rozloučit. Tobias se marně pokoušel ukrýt slzy. Říkal mi můj anděl. Slíbila jsem mu jarní prázdniny na Aljašce. Místo slz skákal radostí metr do vzduchu. Jako poslední ke mně přistoupil David. Předal mi vánoční dárky pro Damiena, Cullenovi i mě.

„Doufám, že mě pozveš na svatbu,“ zašeptal mi do ucha, když mě objímal na rozloučenou. Byl zlatý.

„Jestli se někdy budu vdávat, počítám s tebou na cestu k oltáři,“ šeptla jsem mu na oplátku. Jeho objetí zesílilo ještě víc.

„Vždycky jsem tě brala jako tátu,“ dodala jsem a odtáhla se od něj. Otočila jsem se k ostatním.

„Byli jste mi skvělou rodinou a strašně moc vám za to děkuju. Budete mi chybět, všichni do jednoho,“ řekla jsem jim a ocitla se v jednou chumlu těl.

„Abych nezapomněla, každý máte pod stromečkem něco ode mě a Damiena, na památku,“ zavolala jsem ještě ze dveří letadla.

„Vy od nás taky, celý kufr,“ oznámil mi David a zavřel. Rozbrečela jsem se naplno. I teď mi tekly slzy.

„Slečno, zapněte si pás, za pět minut přistáváme,“ oznámil mi pilot z kabiny. Letěla jsem soukromým tryskáčem, jak jinak.

Po tomhle upozornění jsem sebou začala mlít ještě nedočkavěji. Jakmile jsme dosedli na ranvej, stála jsem u východu z letadla. Tiše jsem vrčela, když pilot všechno vypínal. Byl moc pomalý, na můj vkus. Konečně. Vystřelila jsem z letadla a vběhla rovnou do Jasperovy náruče.

Dlouho jsme nedokázali odtrhnout naše rty od sebe. Prostě to nešlo. Rozdělilo nás až obdivné hvízdání pilota a dělníka vytahujícího z letadla moje věci.

„Kam to chcete odvézt, paninko?“ zeptal se ten dělník, když všechno naložil na vozík.

„K tomu Hummeru u plotu,“ odpověděl místo mě Jasper, já se mu dál vpíjela do očí. Znovu mě objal

„Miluju tě, strašně moc,“ zašeptala jsem mu do ucha a vysloužila si ještě pevnější obětí. Šeptal mi ta samá slova.

„Chceš klíčky, nebo mám řídit?“ zeptal se, když jsme mířili k autu. Dělníkovi jsem vrazila pět set dolarů, já vím, drobet přemrštěné dýško, ale co, naložil všechny věci do auta.

„Neřídila jsem čtyři dny, nějak mi to chybí,“ odpověděla jsem mu, vzala si klíčky a sedla na místo řidiče.

„A já ti taky chyběl?“ zeptal se. Jakoby se ptát musel.

„Strašně moc, málem jsem zakousla pilota,“ odvětila jsem a rozesmála se nad jeho výrazem.

„Proč… proč pilota?“ vykoktal ze sebe a nechápavě se na mě podíval.

„Protože letěl pomalu a trvalo mu moc dlouho otevřít dveře letadla,“ vysvětlila jsem svoje pohnutky se smíchem. Taky se smál. Bože, jak mě jeho smích chyběl.

„Lásko, odboč směrem k nám,“ upozornil mě mezi řečí, když byla odbočka na dohled. Poslechla jsem, ale nedalo mi to.

„Řekneš mi proč?“ zeptala jsem se a zamířila k nim.

„Spíte s Damienem u nás. Dárky už tam jsou taky, zabalili jsme je s Damim. Neboj, já jeho a on můj,“ dodal rychle, když viděl, můj vyděšený pohled. Ještěže tak.

Před domem čekala celá rodina. Zastavila jsem a vylezla z auta s otevřenou pusou-

„Alice si hrála,“ pošeptal mi Jasper, když zjistil, na co tak zírám. Celý dům byl ozdobený vánočními světýlky. Bylo to nádherné, obrovské, barevné, ale přesto žádný kýč. Všechno perfektně ladilo a sníh tomu dodával pravou vánoční atmosféru. Zpozorněla jsem a začichala. Z domu se linula vůně vanilky a skořice. Taky ještě něco. Perník?

„Esmé peče cukroví?“ zeptala jsem se v myšlenkách Jaspera. Kývnul hlavou na souhlas. Pak jsem šla z náruče do náruče. Znovu mi tekly slzy. Jacob si mě kvůli tomu dobíral, ale nechala jsem ho.

„Víte, když přijel David, poprosil mě, abych mu představila svou novou rodinu. Nechápala jsem, proč to říká, já měla rodinu v Sídle,“ řekla jsem jim všem.

„Teď už vím, jak to myslel,“ dodala jsem tiše a objímání začalo nanovo. A s Esmé jsme vzlykaly duet.

„Tobias vás pozdravuje,“ vzkázala jsem jim po výtečném obědě. A večer nás čeká krocan.

„Jak to vzal?“ No jo, Carlisle v sobě doktora nezapře. Ale psycholog…

„V pohodě, v Sídle ho přijali okamžitě mezi sebe,“ odpověděla jsem mu. Celý zbytek odpoledne jsem jim musela detailně popisovat ty čtyři dny. Vytáhli ze mě úplně všechno. Krom návštěvy Patrika, to by pak nebylo překvapení, že. Na oplátku jsem se dozvěděla, co se dělo tady. Ani mě nepřekvapilo, že Damien, Emmett a Rose se spolčili proti Jacobovi. Je pravda, že některé kousky byly vážně na potrhání smíchy. Třeba když společnými silami stloukli hezkou, útulnou boudičku. Nutno dodat, že Jacob se spolčil s Nessie a Bellou a vehementně jim to opláceli. Například přestřihnutý kabel u ovládání playstationu, nebo obarvené Emmettovo autíčko, mě dostávalo do křečí. A konečně jsme se dostali i k té večeři. Ten krocan byl výborný.

Seděli jsme všichni v obývacím pokoji a někteří, mezi nimi i já, popíjeli pravý vánoční punč. Díky za to, že nemůžu být opilá, protože, podle toho, jak rychle odumřel Jacob, to muselo mít grády. Do postele mu museli pomoct. Ness tam zůstala s ním. Že by kamufláž? Ne, to by Edward prokoukl.

Seděla jsem na zemi, opřená o křeslo a zírala do plamenů v krbu. Báječně to uklidňovalo. Stejně tak, jako Jasperova hlava v mém klíně. Prsty jsem mu jemně pročesávala vlasy a sem tam koukala do jeho tmavě hnědých očí. Bude muset na lov. Chvilku jsem pozorovala taky rodinu. Alice byla stulená v Damienově náručí, ten měl nos zabořený v jejich vlasech. Edward seděl za piánem, s Bellou opřenou o jeho rameno, a tichounce hrál. Carlisle listoval v knize, Esmé dělala to samé co já. Když se setkala s mým pohledem, usmála se, i očima. Štěstí z ní sálalo na dálku. Nepotřebovala jsem ani svůj dar, abych tohle věděla. Jasper to cítil taky. Zrovna teď měl v obličeji naprosto blažený úsměv. Tenhle výraz jsem si vryla do paměti.

Do kompletní rodiny už scházeli jen Emm a Rose. Prý šli na lov. Jo, jasně. A já jsem Santa Claus.

Opřela jsem se o křeslo a zavřela oči. Dál jsem Jaspera hladila ve vlasech, jo, tahle rodinná idylka se mi vážně líbila.

„Jaspere, Cam spí,“ ozval se Carlisle po chvíli.

„Nespím, odpočívám,“ houkla jsem a otevřela oči. Koukala jsem rovnou do těch Jasperových. Chvilku jsme se na sebe jen dívali, pak se otočil k ostatním. Ti sledovali nás dva.

„Měla bys jít spát, ráno brzy vstáváš,“ ozvala se od dveří Rose a koukla na Alici.

„Proč se díváš jenom na mě? Nessie se taky dárků nemůže dočkat,“ ohradila se Alice, ale Rose ji setřela.

„Ness tu není.“ A Alice zavřela pusu.

„Tak fajn, jdu chrupčit, Alice, můžeš na chvilku?“ ozvala jsem se a naznačila cestu nahoru.

„Vím, co mi chceš dát na spaní, ale nemohla bys dneska udělat výjimku? Místo sexy prádla takový tričko po kolena?“ pokoušela jsem se škemrat, hned jak jsme vešli do její šatny. Hm, nezabral ani štěněčí pohled. Musela jsem s kůží na trh. Doslova.

„Teda holka, to je bomba, bolelo to?“ vydechla, když viděla moji novou ozdůbku.

„Trochu, ale do zítra by to mělo přejít, doufám. Tak co, máš tady někde takový tričko?“ zeptala jsem se znovu, ale stejně jsem neuspěla. Nic takového ve své šatně nenašla. Dostala jsem nápad. Vyšla jsem na chodbu a vrazila rovnou do Jaspera. Ten mi přišel rovnou do rány.

„Odmítla jsem Alici ten její obleček a ona mě vyprovodila se slovy, že prý můžu spát nahá. Nemáš náhodou ve skříni nějakou košili, co bys mohl postrádat?“ zakňourala jsem plačtivě a v duchu se Alici omluvila. No, v duchu, přesnější by bylo v její hlavě.

„Určitě něco najdu,“ slíbil mi a vedl mě k posledním dveřím v chodbě.

„Můj pokoj,“ šeptl mi do ucha a otevřel dveře. Místnost, do které jsem vstoupila, byla nádherná. Celá sladěná do modré barvy. Doplňky zářily bělobou, na zdech viselo pár obrazů. Všemu tomu vévodila postel královské velikosti, s bílým rámem a modrým povlečením. Už chyběla jen nebesa, abych si připadala jako v pohádce.

„Poprosil jsem Esmé, aby to trochu upravila, předtím bys tady našla jen spoustu knih, pár nepovedených kreseb a pohovku u okna,“ promluvil Jasper tiše za mými zády, jako by mě nechtěl vyrušovat.

„Je to nádhera,“ vydechla jsem omámeně a otočila se k němu.

„Jsem rád, že se ti tady líbí.“ Nebyl rád, byl nadšený. Pak přešel k šatně, chvilku tam štrachal, až vyšel ven s bílou košilí v ruce. Zářivě jsem se na něj usmála a i s košilí utekla do sprchy.

Stoupla jsem si zády k zrcadlu a svlékla si tričko. Zarudnutí začínalo pomalu mizet. Konečně. Snad to zítra fakt nebude bolet. Už dneska jsem měla co dělat, abych neusykávala bolestí.

Přeměnila jsem se do upírské podoby. Tetování stříbrně zářilo. Bylo krásné.

Rychle jsem se osprchovala, oblíkla si košili, vyčistila zuby a zůstala v upíří podobě. Košili jsem si zavázala na uzel těsně nad pupíkem. Myslím, že je načase ukázat Jasperovi nohy. Jizvy se mi táhnou od břicha až po kolena. Tyhle jsou od meče, popřípadě od biče. Vešla jsem zpátky do pokoje a hledala ho. Stál u okna a díval se ven. Potichu jsem došla k němu a přitulila se k jeho zádům.

„Pojď si lehnout, Nessie vážně vstává brzy a Alice se už teď těší jako malá holka. Konečně budou tyhle Vánoce překvapením i pro ni,“ řekl a otočil se ke mně. Dech mu uvízl v krku. Sklonila jsem hlavu a upírala svůj pohled do země.

„Co ti to provedli?“ zajíkl se, když konečně chytil zpátky dech.

„Jednou ti to povím,“ broukla jsem tiše a rozvázala košili. Měla jsem ji do půlky stehen, takže to nejhorší překryla. Nakonec jsem na sebe vzala lidskou podobu. Jo, tohle je nejjistější. Vzal mě do náruče a spolu se mnou vlezl na tu obrovskou postel. Teď se ve vlasech probíral on. Ukolébalo mě to k spánku.