Rodný dům

Zdlouhavá cesta mě unavovala.Nevím jestli to bylo zapříčeněno opravdu tou ohromnou dálkou,nebo pochmurným počasím, které právě panovalo venku.Okna vlaku byla potřísněna kapkami deště.V dálce se začalo blýskat.V hlavě mi běhali myšlenky jedna za druhou.Nestačil sem se nad nimi ani pozastavit.Krajina kolem jako by se celá změnila.Tss...je to už tak dávno...Konečná.Vystoupil sem z vlaku a nechal na sebe kanout dešťové kapky.Kam oko dohlédlo všude byly lesy.Kombinace vůní lesa a deště byla neskutečná.Procházel sem lesní uličkou a byl stále nervoznější...Bude tam...nebude tam? Srdce mi bušilo jak splašené...Poznám ho? Lesní cesta se blížila konci.Byl tam...už teď sem ho poznal.

Stál tam sám jako tomu bylo vždy.Muj rodný dům. Jak se změnil...Byl tak opuštěný a oprýskaný.Má dětská houpačka, připevněná na stromě už byla minulostí. Zbylo z ní jen pár barevných dřívek. Některá okna byla rozbitá.Byl to smutný pohled.Přistoupil sem ke dveřím a nejistě uchopil kliku.Jaktože si někdo ten dům nepřivlastnil? Otevřel sem dveře.Mráz mi projel celým tělem.Taková nostalgie.Ach ty vzpomínky...nikdy sem nezapoměl.Rozbitá fotografie pod schody...moje maminečka.Usmívala se. Teď už jí je líp...může se smát dál. Přišli mi slzy do očí. Smetl sem z fotografie střepy a vložil si jí do tašky.

Vystoupal sem po skřípavém,dřevěném schodišti vzhůru do prvního patra. Ach muj bože...dveře do mého pokoje...skoro nemám sílu otevřít ty dveře. Stiknu kliku a nastevřu dveře...Hrůza! Všude bylo listí.Okno se rozbylo a vítr udělal z pokoje spoušť...Pan Dumlík...muj plyšový králík.Kdo by teď vůbec poznal že to králík je. Rvalo mi to srdce.Ne dnes ne...nemůžu tu být.Vrátím se jindy.Dnes už to nezvládnu.Seběhl sem po schodech znovu dolů a zamířil přímo k hlavnímu vchodu.Najednou mi něco bouchlo do očí...Obývací pokoj vedle schodiště...Maminčin klavír...Oh jak líbezně a překrásně hrála.Už se mi nepodařilo udržet slzy. Jak rád bych si teď poslechl jednu její skladbu. Kdybych tak mohl přijít k ní a říci...Mám tě rád! Prosté slovo,ale také silný cit.

Přistoupil sem ke klavíru a zmáčkl na jednu klávesu.Rozdrnčel se celým domem.Bože on funguje.Všude po zemi byli notové papíry.Sundal sem tašku z ramene a snažil sem se najít malý notový úsek mojí matky.Chtěl sem si ho přehrát...chtěl sem ho znovu slyšet.Sláva! Našel sem pár not napsaných na notové osnově. Postavil sem židli ke klavíru a noty uložil do stojanu.HNed po pár tónech sem jí poznal. Sonáta mojí matky,při které se tolik rozčilovala. Byla dokonalá.

Dohrál sem poslední tón a slzy se mi kutáleli po obličeji.Byla to nesmírná nostalgie. Stále vidím jak sedíme u krbu a smějeme se všichni společně.Bože je to opravdu tak dávno. Snad již 17 let co sem zde nebyl. Jako bych stále slyšel svuj dětský smích,který zněl celým domem.Bylo mi 8...to jsem ještě nevěděl, jak je svět krutý. Vyšel sem ven z domu a cítil sem bolest u srdce.Musím se sem vrátit. Chci zde znovu žít a vychovat zde svoje děti.Stejně tak jako moji rodiče. Chci hrát na klavír a opravit svoji houpačku. Byl to sice starý rozpadlý barák...Ale byl to muj rodný dům!