Monsters

„Rose? Rose! Rosalie?! Kde si? Zoe? Je tu někdo? Klídek Bobby, jsme tu všichni! A co Jamie? Spí. Je přeci ještě den… Rose? Ano? Co-co-co co budeme dělat? To já nevím, ale něco vymyslíme. Jenže já se bojím! Co je to vůbec zač? Nejsem si tím jistá, ale…řekla bych že je to člověk“…
Rosalie, Jamie, Bobby a Zoe jsou příšerky. Ano, příšerky! Možná jste si mysleli, že něco takového jako je příšera existuje jen v komixových příbězích, nebo animácích od Disneyho. Jo, to já taky. Ale jsou skuteční! Žijí v malé jeskyni u lesa, kde je nikdo neruší. Vlastně nerušil. Až do teď!
...“Člověk? Pane bože to snad ne! Myslel jsem si, že jsou vymyšlení. Jako že doopravdy neexistujou, chápeš?“, vykřikoval vystrašeně zbabělec Bobby a schoval se za svůj oblíbený kámen. „Zdá se, že ses mýlil“, namítla Zoe. „Ale vypadá fakt odporně. A určitě bude taky dost páchnout!“, ohrnula nos Rose. „Je-je je mi jestli smrdí, jen ať se nepřibližuje“, zajíkl se Bobby. Jenže jako naschvál se postava stojící venku začala přibližovat. A byla blíž a blíž a blíž…

O pár hodin dříve
Seděla jsem na okraji lesa a přemýšlela o tom všem. O mé nejlepší kamarádce, o mém klukovi. O naší lásce, o jejich lásce. O tom, co jsem viděla, i o tom, co neviděla. Pořád jsem si ten okamžik přehrávala v hlavě. Jak tam leželi a.. NE! Musím na to přestat myslet!Jenže to nešlo… Trpké slzy mi stékaly po tváři a v hlavě mi bzučela pořád dokola jen jediná věta: Jak jen mi to mohli udělat?! Zvedla jsem se ze země a očistila si nové džíny. Potřebovala jsem se projít. Provětrat si hlavu, přijít na jiné myšlenky. Nevím jak dlouho a vlastně ani kam jsem šla. Prostě jsem se ploužila jak chodící zombie hloubš a hloubš do lesa a snažila se nepřemýšlet. O ničem.. Začalo se stmívat a já si uvědomila, jak daleko jsem došla. Nikdy jsem tady nebyla. Vypadalo to tu strašidelně. Uslyšela jsem divné zvuky. Otřásla jsem se. Klídek, hlavně se teď nezačni bát, není čeho, uklidňovala jsem sama sebe. Ale bylo příliš pozdě. Měla jsem nahnáno! Najednou cosi vylítlo z křoví, Vykřikla jsem a dala se do běhu. Zbytečně! Po chvíli jsem si všimla vrány sedící na stromě. Připadalo mi, jakoby se mi smála. Fajn, klidně se bav! Ale vsadím se, že kdybych na tebe vyskočila z toho keře já, taky by ses lekla!, prohodila jsem směrem k ní. Bezva už mluvím s vránou! Co ještě přijde? Najdu Harryho Pottera nacpanýho v kontejneru?! Achjo… Bylo pozdě. Musela jsem domů. A tak jsem hodila po vráně ještě jeden smrtící pohled (to aby věděla, že vysmívat se mi teda nebude!) a pokračovala v cestě dokud… Kdybych se pořád nerozhlížela kolem, možná bych si jí ani nevšimla. Vlastně vůbec nevím co na ní bylo tak zajímavého. Byla to jenom hloupá jeskyně uprostřed lesa! Jenže nevím proč mě k ní něco děsně táhlo. Nikdy jsem nebyla fanoušek adrenalinových sportů a strašidelné hrady a horory jsem přímo nesnášela, ale nemohla jsem si pomoct! Musela jsem se tam podívat! Přelezla jsem kameny před vchodem a vlezla dovnitř. Viděla jsem stíny. Něco tam bylo! Tělo se mi polilo potem a žaludek sevřel strachy. Přesto jsem šla dál a dál a dál….

Teď
Chtěla jsem zakřičet, ale jako bych měla v krku obrovský knedlík. Nešlo to! Nemohla jsem se ani pohnout. Neuvěřitelné! Párkrát jsem si promnula oči, ale byli tu pořád. „Sakra! Už to mám! No jasně, že mi to nedošlo dřív! Byla jsem naštvaná, smutná a zklamaná, určitě jsem skončila někde s flaškou v ruce a teď mám pořádný halušky! Ale že teda mám představivost! Slyšela jsem, že lidé vidí uprostřed pouště mo… Nesmrdí“, přerušila můj monolog velká, žlutá, chlupatá koule vykukující zpoza šutru. „Cože?!“, vyvalila jsem oči. „Nesmrdí“, prohodilo to směrem k větší a ještě víc chlupatější, zelený obludě. „Říkala jsi, že určitě bude smrdět Rose, ale nesmrdí. No to doufám, protože ten parfém co mám na sobě nebyl zrovna levný, řekla jsem a zkontrolovala,“ jestli opravdu něčím nepáchnu. „Ale počkat“, uvědomila jsem si, co jsem právě slyšela. „Vy umíte mluvit? A máte jména? Ale jistě!“, promluvila modrá příšera s očima na stopkách. „Jsem Zoe! A tohle je Rosalie, Bobby a ten co spí je Jamie. Oh jasně. Těší mě. Jsem Dany. Vlastně … jmenuji se Daniela, ale říkám si Dany. A ty nám ne-ne-nechceš ublížit?“, zeptal se nedůvěřivě Bobby. „Ne! To nechci!“, řekla jsem rázně a snad i přesvědčivě. „A proč tu teda jsi?“, tázala se pro změnu Rose. „No, byla jsem vyhoštěna z města. Lidé tvrdili, že jsem divná a já tomu věřila, ale teď, když mluvím s příšerama, jsem si jistá, že jsem úplně normální!“, řekla jsem a oni se začali smát. Oni se smáli! Páni. Musela jsem se smát s nimi, bylo to tak nakažlivé. „Ale né, teď vážně, jak ses sem dostala“, zazubil se na mě Bobby s daleko větším klidem než předtím a já si uvědomila, že to je to, co potřebuju! Vypovídat se. Dostat to ze sebe ven! A tak jsem jim vyprávěla všechno od toho, jak jsem viděla Evu s Petrem, přes příhodu s vránou, až po nutkavou touhu vejít do jeskyně! … „a teď jsem tady“, dokončila jsem svoje vyprávění a setřela si slzy řinoucí se z očí. (pořád je to ještě dost čerstvé) „Najdeš si novýho kluka! A kámošku určitě taky“, konejšila mě Zoe. Rose mě pohladila po ruce a Bobby se stočil do klubíčka na mém klíně. Chápeli mě. Soucítili se mnou. Věděla jsem, že jim mohu věřit. A taky že novou kamarádku si hledat už nemusím! Něco mi říkalo, že tahle parta příšerek jsou nejlepší kamarádi, jaké si může člověk přát!

END!