MYSTÉRIUM LÁSKY: XI. ZDLOUHAVÉ ODLOUČENÍ

Během několika dní se William opravdu navrátil domů. Bylo to nejkrásnější shledání v mém dosavadním životě. Sotva jsem ho spatřila, hned jsem mu s úsměvem padla do náruče. Na to mě pevně objal, jak to umí jen on. Ani nedokážu popsat, co jsem zažívala, když mě William svíral ve svém náručí. Měla jsem zvláštní pocit, jako by má duše vystoupila z těla a po malé chvíli se zase vrátila zpět do mého těla.
Po chvíli mě William zdvihl do výšky, zatočil se, se mnou, a pak mě políbil na čelo. Na malý okamžik jsme se dívali jeden druhému do očí a opilí láskou jsme si vyměnili několik sladkých polibků. Jak už to u zamilovaných bývá.
Ani neuběhl měsíc a naše společné štěstí znovu prošlo neočekávanou zkouškou. Bez pozvání nás navštívil Lord Richard. Oba jsme byli nemile překvapení. Jeho Veličenstvo v nás vzbuzovalo odpor. Nicméně jsme se zachovali jako slušní lidé a Lorda Richarda jsme pohostili ve svém domě.
Po několika dnech strávených v přítomnosti jeho Veličenstva jsem přišla na to, že nebude zase až takový zlořečený muž, za jakého ho všichni pokládáme. K mému překvapení se ke mně od samého začátku choval jako úctyhodný král. Až mi přišlo na mysl, zdali to jen nepředstírá, ale kdo ví?!
Vždy když jsme se střetli, věnoval mi úsměv a prohodil se mnou pár milých slov. Kdybych Lorda Richarda neznala již z dřívějška, nepochybně bych jím byla unešená, ale takhle jsem z něj měla neustálý pocit údivu. Přestávala jsem tomu rozumět, jako by má maličkost z vlastní vůle vyhledávala jeho společnost.
Začas se můj pocit údivu změnil na zmatený, což mě zneklidnilo. „Vždyť mé srdce patří Williamovi, ale pokaždé když spatřím Lorda Richarda, podlamují se mi kolena.“ Čím více jsem ho poznávala, tím méně jsem rozuměla sama sobě. Přese všechno, čím se mi zprvu protivil, jsem v něm nyní viděla muže svých snů. Choval se ke mně velmi uctivě, byl pozorný a především byl vášnivým čtenářem. Nejednou mi nahlas předčítal ze spousty pozoruhodných knih. A ač se o tom nezmínil, velmi ho těšilo, když jsem mu s nadšením naslouchala. A bezmezně obdivovala jeho trpělivost, se kterou mi pokaždé vysvětloval slova, kterým jsem popřípadě nerozuměla.
Načež jsem si až příliš pozdě všimla, že veškerý svůj volný čas plně věnuji jeho Veličenstvu na místo svému muži. Williamovi došlo, že není něco v pořádku, ale než mohl cokoliv začít řešit, musel neodkladně odjet.
Když jsme se spolu s Williamem loučili, jen s těžkým srdcem mě tu nechával s Lordem Richardem samotnou, ale co mu zbývalo, ač nerad stejně musel odjet. Přičemž se vážně podíval na svého krále a bez řečí odešel. Jeho pohled však znamenal jediné: Ublížíš-li Victorii, budeš litovat dne, kdy jsi přišel na tento svět.
Sotva co William odjel do neznáma, padl na mě smutek. Lord Richard mě po celou dobu, co byl můj muž mimo domov, chlácholil. Ač mě jeho přítomnost těšila, přesto mé srdce tesknilo.
Týden utekl jako voda a William nikde. Začala jsem se o něj strachovat, ale úplně zbytečně, neboť vyslal posla s psaním. V dopise stálo: Nejmilejší Victorie, moc mi chybíš, ale vzpomínka na tvůj úsměv mi dodává sílu, abych zde přečkal každý další den, bez tebe. Jen co to půjde, vrátím se domů. Líbá tě. Tvůj William. Williamův dopis mi udělal velkou radost a utěšil mou neklidnou mysl.
Další týden byl klidnější, sice jsem se o svého muže bála, ale už mě nepřepadávaly černé myšlenky jako před týdnem. Neboť Lord Richard byl skvělý společník, v jeho přítomnosti jsem se ani na malou chvíli necítila sama. Měli jsme si co říct, čemu se zasmát a tak různě. Také jsme oba propadli kouzlu zdejšího jezera. Dokázali jsme u něj v naprosté tichosti posedět celé hodiny. S jeho Veličenstvem se krásně mlčelo, protože jsme si oba uměli vystačit se svými myšlenkami. A tak jsme seděli den po dni, oba zamyšlení a zahledění do dáli.