Bez hrnku horkého čaje

Nedaleko města Plzeň leží vesnička s ulicí vedoucí až k poli, které dali obyvatelé název podle jejího výhledu na východ. Jmenuje se Na Výsluní. Tam žije šestnáctiletá dívenka, tenká jako bič s rusými vlasy a kolem nosu nosí pihy. Každé ráno vyhází s horkým čajem, aby si název své ulice připomněla, na terasu domu a zírá do dáli, jak slunce leze zpoza hor. Usrkává z hrnečku a myslí na svého milého, který s otcem pracuje v těch horách v dáli jako horník. Nemá ráda, když se s ní loučí a odjíždí každý měsíc na dva týdny, ale ještě víc nemá ráda jeho návraty. Přichází vždy jakýsi jiný a moc jí toho nikdy nepoví, po pár dnech se ale vždy zotaví a to bývá většinou deset nejkrásnějších dní v onom měsíci. Nyní očekává jeho návrat každou chvílí.
Ještě pár minut stojí venku a nedočkavě naslouchá příjezdu auta do ulice, když zaslechne krátké zatroubení, pokládá hrnek v spěchu na stolek a běží k vrátkům. „Ahoj Ivanko,“ pozdraví chlapec sametovým hlasem a objímá dívku v náruči, v hnědých vlasech se mu ještě lesknou kousky uhlí a hlíny z dolu.
Čtyři dny vedle něj děvče bdí, zatímco on prožívá své sny a budí se jen zřídka. Pátý den jdou na oběd k rodičům Ivy a chlapec vypráví historky z práce. Někdy si připadá jako hrdina, ale někdy ho mrzí, jak těžkou práci si vybral jen z důvodu, jak je dobře placená. A po celou dobu se dívá na svou rusovlásku takovým výrazem, jaký mají malý plyšový medvídci v dětských kolébkách. Často se jí dotýká a usmívá se na ni a ona mu vše vždy laskavě opětuje.
Podzimní listí bývá nejpestřejší, když po něm jdou dva páry bosých nohou a stromy se často chvějí, když vidí dvě ruce spolu semknuté. Zručské lesy jako by chápaly sílu lásky. A oni dva jsou teď jako v bohémském světě daleko od toho všedního stresu. Házejí po sobě listí a honí se mezi stromy až do úplné únavy. Pak si lehají k pařezu, kde mají své odložené boty, a v objetí se dívají na mráčky plující mezi korunami stromů. Milují tyto chvilky, kdy jim stačí být spolu a nic jiného není důležité.
Již je to pár dní, co Iva opět pociťuje samotu. Má teď toho ještě ke všemu hodně ve škole a tak veškerý svůj čas věnuje učení a vzpomínání na svou lásku, když tu do pokoje vchází její matka s bledou tváří. „Paní Řepíková je od včerejší noci nezvěstná, měla bys zavolat Jakubovi, nevím, jestli se to k němu doslechlo.“ Ivě přejel mráz po zádech tak silný jako nějaká ruská vánice. Ne jakoby profukoval, ale jako by cestou lámal všechny urostlé stromy. Tak silný, že se jí zastavil dech a ruce se jí ochladily tak, jako by je měla dobré půl hodiny ve sněhu. Popadla telefon a vytáčela číslo na důlní základnu, kde se jí však chystali říct ještě horší zprávu. „Dobrý den, uveďte jméno a příjmení vašeho známého, v místě pracoviště se vyskytl problém a musíme registrovat všechny volající.“ Iva se zděsila a odpověděla chraplavým hlasem, že se dovolává svého chlapce Jakuba. Musela chvíli počkat, než se pánové podívají do seznamu. Musela počkat, než ji řeknou tu hroznou zprávu. „Je nám líto,“ odmlčel se hlas na druhé straně telefonu. „Jakub i jeho otec jsou mrtví.“
Znáte ten pocit, když dlouho běžíte a pak na chvíli ztratíte dech? Začne vás píchat v bocích a u plic, někdy taky u srdce. Připadá vám, jakoby do vás někdo vrážel tlusté nože a ještě s nimi ve vašem těle zakvedlal tak, abyste z toho měli tu největší bolest.
Šokovaná a s tváří propadlou vně chodí teď Iva vždy hned ze školy domů. Nemluví a téměř nejí. Všichni její známí mají opravdu strach, že jestli to bude takto pokračovat dál, odveze si ji sanitka do nemocnice. Matka to snáší ze všech nejhůř, vkrádá se každou chvíli do jejího pokoje a dohlíží na to, že děvče stále žije. Avšak žít v podobě ležící mrtvoly s výrazem takovým, jakoby na ni někdo vyslal kletbu, je jako nežít vůbec. Nemít už ani slzy pro pláč a před sebou vidět stále jeden příběh opakující se dokola. V tom příběhu jsou ona a on na začátku šťastní a na konci mrtví.
Její oči už ráno nechodí za pohledem na východ, její duše si nepotřebuje připomínat název té ulice, její srdce nechce tlouct pro vycházející slunce, její ústa už nechtějí pít horký čaj na terase. Už nechce dělat nic krásné, nic co by jí ho připomínalo.
Její matka si všimla, že Iva začala kouřit. Kouří, když jde do školy, když jde ze školy, a pak pokaždé když se zamkne v pokoji a otevře okno. Jednou se pod její postelí našla lahev od rumu, potom krabice od vína. A když začali volat učitelé ze školy, rozhodli se rodiče konečně s tím něco udělat.
„Ivo, měla by ses trochu postavit na nohy,“ začal otec jednoho dne u snídaně. „Chápu, že je to pro tebe těžké, nám taky chybí celá jejich rodina.“
A po téhle větě to Ivě došlo. Celá rodina. Nejenže umřeli horníci, ale taky Jakubova matka. Má to souvislost?