Astrální svět

Jako každý večer, stejně jako každou noc přemáhám svou touhu. Svou potřebu. Cítím, že dnes tomu tak nebude. Nemám dost sil a možná ani chuť vzdorovat. Přecházím pokoj ze strany na stranu. Zapaluji svíčky. Hudba ukolébává mé smysly. Má touha roste. Užívám si to. Vonná tyčinka už provoněla celý pokoj, všechny svíčky hoří. Vše je připraveno.
Je to trochu jiné než obvykle. Chybí mi ještě jeden pocit. Poslední přísada. Rozhlížím se kolem a hledám to, co narušuje ten klid. Asi vím co to je, jen si to nechci přiznat. Uložím se do postele. Vypiju obsah lahvičky a zaměřím se na jednu svíci. Snažím se projít bránou tam, do mého světa.
Jsem na náměstí, v davu neznámých, špinavých lidí. Nerozumím jim ani slovo. Posunuji se zároveň s ostatními do středu dění. Čím jsem blíž, tím větší je hluk. Neidentifikovatelné skřeky… A on přichází. Tiše a zezadu abych jej neviděla. Vpíjí se mi pod kůži a pomalu mě začíná ovládat. Stalo se to už tolikrát. Teď už to znám. Nezapomenu, jak to bylo poprvé. Hned jsem se probudila. Nedokázala jsem čelit svému prvnímu poznání. Prvnímu pocitu, který se mi při mém putování dostal do cesty. Nepoznala jsem, že je to jen STRACH. Teď to vím, a proto mohu pokračovat v cestě…
Lidé se zatavili. Kousek ode mne je šibenice. Pár dobře oblečených úředníku a kat. Už ho vedou… Koho? Teď už vím, že mě. Ale předtím tomu bylo jinak. Stála jsem jako opařená. Hleděla jsem na toho kluka v kápi a nevěřila svým očím. Ta podoba. Tak mladý a měl zemřít. Přivedli ho k šibenici, přes hlavu mu dali oprátku a odkopli stolici, na které stál. Přesně tak to kdysi vypadalo. Nebyla jsem dost zkušená na to, abych se s ním dokázala spojit. Nepoznala jsem, že potřebuje mou pomoc, i když jeho oči to dost jasně naznačovaly.
Koukám na něj. Jeden z úředníků čte něco z pergamenu. Předpokládám, že vysvětluje, proč má být ten mladík popraven. Kluk v kápi pozoruje dav lidí, všechny je vraždí pohledem. Ale jen do chvíle, než zůstane vyset na mých očích. Jeho výraz se najednou změní. Jakoby viděl něco, co není možné. Připadám si jako jeho odraz v zrcadle. Je to, jakoby se díval do mě. Někde hodně hluboko. Jako by znal všechny mé myšlenky. Tohle byla další zkouška, kterou jsem nevyhrála hned napoprvé. Nedokázala jsem to. Neuměla jsem s ním hrát tu jeho oční hru. Několik nocí mi trvalo, než jsem to dokázala. Než jsem pochopila, že i já se musím dostat do jeho myšlenek.
Najednou vidím jeho očima. Jsem ten kluk v kápi, který čeká na svou smrt. Pozoruji všechny ty lidi, kteří mě také vraždí pohledem. Vidím kata, který se usmívá a úředníky, kterým je očividně úplně jedno, koho dnes odsuzují a za co. Na rukou mám okovy a přes krk oprátku. Koukám na sebe, jak tam stojím v davu a pořád nic nechápu. Přichází poslední zkouška. Poslední, kterou doposud znám. Kat kopne do židle a já se začnu dusit. V té chvíli se zase vrátím do svého těla a můj společník umírá. Lidé jásají. Během pár minut jsou všichni pryč. Na vylidněném náměstí jsem najednou jen já a on. Hledím na něj a pořád nemám odpověď… Vše se začíná rozmazávat. Najednou vidím zářivé světlo, které se dokonale proměňuje v plamínek svíčky, která je v mém pokoji.
Jsem zpět. Poslední zkouškou je postavit se smrti? Zachránit ho? Kdo ví… Ale dokud to neudělám, nedovolí mi přestat. Vždyť už je to pár let. Pár let schovávám své tajemství. Svůj astrální svět…