Víla

Cesta, sníh, ruce mrznou. Myslela na tu dálku, kterou musí ještě ujít, cesta pořád před ní, cesta do nikam, cesta, směr, ví kam má jít, ale neví jestli dojde. Byla jí zima. Mrzla. Čím víc se zpomaloval tok krevního oběhu, tím víc se snažila myslet na různé věci. Od myšlenek obecně se dostala k polemice jestli vůbec chce dojít. Jestli tam nechce zůstat. Navždy. Tma. Vítr vane a hází jí do tváře zmrzlé krystaly sněhu. Bolí to. Ale ne tak jako její dosavadní život. Občas cestu ozáří auto jedoucí z dálky. Je dost neviditelná na to, aby jí zastavilo. Nechce, aby zastavilo. Duchové. Pověšeni na stromech podél cesty. Ale neměla strach. Šla pořád dál. Kdysi dávno tudy chodila ráda. Teď už ne. Nechodí ráda nikam. Mnoho věcí ji změnilo. Obklopuje ji temnota. Jako její duši. Bezděky si sáhla na krk. Byl tam řetízek s velkým černým kamenem. Cesta, mrznou ruce. Sníh. Duchové. Obrazy vzpomínek myšlenek, lidí. Lidí. . . Smál se. Nechápal její lehkost. Nechápal jak je snadné jí ublížit. Je jako z mlhy. Je jenom závoj a už jen opětování jeho citů jí stalo mnoho sil. Nebylo jí to souzeno. Obětovala mu všechno. Věděla, že to nemůže vyjít. Byla jako vzduch, jako nic. Nechápal to. Nevěřil jí. Smál se. Jak krásně se smál. Jak moc ho milovala. Nemohla mu opětovat lásku takovou jakou on věnoval jí. Věděla, že by ji to zabilo. Říkala mu to, ale nechtěl to pochopit. A potom řekl, že pokud ho nebude milovat více, že ji nechce. Nedbal nic na její vysvětlování a pláč. Odešel. A nechal ji tam. Teď se vracela. Věděla, že to myslí vážně a že je konec jak řekl. Nechtěla bez něj dál žít. Sukně jí vlála ve větru a sníh studil nohy. Rozeběhla se. Začala tančit po silnici tak, jak jí velela přirozenost. Celý život nedělala nic jiného. Tančila tak jako by to mělo být naposled. Naposled . . Potom v ustávala v krocích a usedla do závěje a zemřela tak, jak umírají víly – její tělo se rozpustilo v tisíce drobných namodralých vloček. V závěji zůstal jenom řetízek s černým kamenem. . .