MYSTÉRIUM LÁSKY: XIII. ZDRCUJÍCÍ SKUTEČNOST

Když jsme se domilovali, každý jsme si šli svou cestou, jakoby se nic nestalo, jenže ono se stalo a hodně.
Bylo mi mizerně, ale dobře mi tak, zasloužila jsem si to. Načež jsem to chtěla vrátit zpátky, ale dobře jsem věděla, že i kdybych chtěla, nikdy to ničím neodčiním, bohužel. Vyměnila jsem pravou lásku za falešný pocit rozkoše. Během chvíle jsem zničila všechno, na čem mi tolik záleželo. Rozplakala jsem se nad svojí ubohostí. „Ach Williame, tolik jsem se tě natrápila a teď tohle. Nenávidím se zato.“ A tak jak jsem předem věděla, výčitky mi opravdu nedaly spát. Celou noc mě přepadaly černé myšlenky. Jak to sdělím Williamovi. Jestli mu to mám vůbec říct a tak podobně.
Brzy ráno jsem se šla projít do zahrady, provětrat hlavu, protože už jsem nemohla vydržet ležet jen tak v posteli. V zahradě panovalo ticho, jen místy šlo slyšet ševelení listí. Foukal chladný vítr, ale to mi nevadilo, protože jsem byla celá rozpálená. Tehdy jsem došla, až na samý okraj zahrady, kde jsem si lehla do trávy a nešťastně zírala do nebe.
Po chvíli jsem usnula a probudily mě až odpolední paprsky slunce, které se mi nemilosrdně draly pod víčka. Když jsem se vrátila zpět do sídla, nestačila jsem se divit. Lord Richard si zrovna osedlával koně a chystal se k odjezdu.
Přišla jsem až k němu a se slovy: Vracíte se zpět do svého sídla, Vaše Veličenstvo, jsem se poklonila, jak se to sluší a patří. Lord Richard se mírně pousmál a dodal: Ach ano, bohužel. To víte, královské povinnosti volají. „Ach tak, v tom případě Vás nebudu zdržovat, šťastnou cestu, můj pane.“ L.R.: Lady Victorie, rozhodně mne nezdržujete, ba naopak, jsem moc rád, že jste si pro mne udělala čas a přišla jste se, se mnou rozloučit, drahoušku. „To mne těší, ale abych byla upřímná, trápí mne včerejší den. Tedy přesněji řečeno, trápí mne to, co se včera mezi námi stalo. Lordu Richardovi stále pohrával úsměv na tváři, a pak mě se slovy: Netrapte se, můj drahoušku, není proč se trápit, pohladil mě po zarmoucené tváři. „Ale co William, na něj jste nepomyslel?!“ Lord Richard se na mě s podivem podíval a s vážností v hlase pravil: Ale ovšem, jen mne udivuje, že potom všem, co se mezi námi dvěma stalo, myslíte pořád na Williama. Jeho slova mi vyrazila dech, sotva jsem ho popadla zpět, vyštěkla jsem na něj: Kdybyste to náhodou nevěděl, tak Sir William je můj muž, dala jsem mu slib věrnosti, který jsem díky Vám porušila!. L.R.: Máte nepochybně pravdu, ale včera to vypadalo jinak, drahoušku. Richardova slova mě rozzlobila tak, že jsem se rozkřičela na celé kolo. „Samozřejmě, že mám pravdu a buďte tak laskav, neříkejte mi drahoušku!“ Na to se Lord Richard rozesmál a pravil: Tak už se nemračte, Lady Victorie. Víte, musím se Vám k něčemu přiznat, neskutečně Vám to sluší, když se zlobíte, jste překrásná. „Tak už dost, mlčte!“ L.R.: Dobrá tedy, sbohem, má krásko. „Sbohem…“ Jeho Veličenstvo se vyhouplo do sedla a dalo povel koni, aby se rozjel. Za malý okamžik byli oba v nedohlednu.
Když Lord Richard odjel, dala jsem se do usedavého pláče. Tehdy jsem byla tak nešťastná a zmatená, že jsem nevěděla, co si počít. Měla jsem strach, že nadobro ztratím Williama, protože už mi nikdy nebude moct věřit. Sama sebe jsem se ptala: Proč já?! Proč se to muselo stát, teď?! Proč zrovna teď?! Když jsem šťastně vdaná, proč… Znovu jsem se rozplakala. „To bude trest za to, že jsem si ze začátku nevážila svého muže. Neustále jsem mu ubližovala a i nadále ubližuji.“
Po třech dnech se navrátil domů William. Bylo vidět, že je šťastný, že je zase doma. Neboť jeho tvář zdobil úsměv, jen mně bylo do pláče. Když ke mně po chvíli přistoupil, nemohl si nevšimnout mé zarmoucené tváře. W: Victorie, má lásko stalo se ti něco? Williamova slova vyzněla tak dojemně, že má maličkost propukla v žalostný pláč a vrhla jsem se mu do náruče. Můj muž mě začal utěšovat. W: Ššš, neplač, ublížil ti někdo? Co se stalo?! Mezi vzlyky jsem se mu snažila vysvětlit svůj pláč. „Nikdo mi ne…neublížil, to já ublížila to…tobě, odpust. William se mi nechápavě podíval do očí a dodal: Nerozumím ti, čím jsi mi ublížila? „Po…porušila jsem svůj slib.“ W: Jaký slib? „Věrnosti…“ W: Věrnosti? Jak to mys…nedořekl větu a naštvaně vykřikl: Kde je Lord Richard?! Ten „ZPROPADENÝ LOTR“, až se mi dostane pod ruce, zpřerážím mu všechny kosti v těle! Vystrašeně jsem pípla: Od…odjel do své ze…země. W: Tak on si odjel, milost pán, křičel dál William. Bude litovat dne, kdy se dal se mnou do křížku, už teď si může kopat hrob!
Slova mého muže mě natolik polekala, že jsem nahlas vyjekla: TO NE! William se na mě zamračeně podíval a dodal: Proč ne?! Vždyť ti ublížil?! „Neublížil…“ W: Prosím?! Jak neublížil?! Nerozumím ti, jak to myslíš?! „Tak jak to říkám, opravdu mi neublížil.“ Vždyť tě znásilnil, nebo ne?! „Ne, vůbec jsem se nebránila, je mi to tak líto, odpusť…“ V tu chvíli jakoby William zkameněl, jen z očí mu tiše stékaly slzy. Jeho uplakaná tvář mě dojala až k slzám. Chtěla jsem ho obejmout, ale odstrčil mě od sebe, a pak pravil: Prosím odejdi, chci být sám. S pláčem jsem dodala: Ach, tolik mne to mrzí, ani nevíš jak. Odpust… W: Jdi! „Williame, lásko, neodháněj mne od sebe, vyslechni mne, prosím.“ Na to se na mě můj muž podíval prázdným výrazem ve tváři a dodal: Ušetři mne hloupých řečí. „Vyslechni…nestačila jsem dopovědět větu, jelikož mi do řeči vstoupil William a zakřičel na mě: Už jsem slyšel dost, jdi! A hned! S nepředstavitelnou bolestí jsem v tichosti odešla do svého pokoje. Tam jsem padla na postel a ronila slzy do polštáře, až do ozvy snu.