MYSTÉRIUM LÁSKY: XIV. ZHŘEŠILA JSI

Od nepříjemné chvíle uběhlo už několik dní, kdy se William dozvěděl krutou pravdu. I přesto u nás i nadále panovalo zvláštní napětí, a to mě děsilo. Pokaždé když jsem se střetla se svým mužem, jako bych náhle oněměla, nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku, jen jsem se na něj podívala s útrpným výrazem. Williama zjevně trápila stejná příčina, jakoby mi chtěl něco říct, ale raději vždy sklopil oči k zemi a rychlými kroky odcházel pryč.
Takto bez řečí jsme se potkávali asi týden, pak to najednou ustalo. Načež jsme se začali postupně míjet. „To jsem vážně nechtěla.“ Hovořila jsem sama k sobě. Než jsem stačila cokoliv říct, anebo udělat, ležel na mém stole dopis adresovaný mé maličkosti. Nedočkavě jsem ho otevřela a hltala každičkou větu.
Cituji: Victorie, láska je jako krutost. Seznámilo nás to dohromady a v ten moment jsem věděl, že jsem ztratil naději. V původu Tvé lásky trpím, trpím v bolesti. Vše, co jsem kdy chtěl, jsi byla Ty, má lásko. Ty jsi vše, co jsem kdy chtěl, jen Ty, má lásko. Ty jsi vše, co jsem kdy chtěl, jen Ty. Miluji Tě a Ty ničíš mé srdce. Zhřešila jsi miláčku a jsi krásná a každý východ slunce promíjí naše hříchy. Tak se pojď se mnou podělit o své slzy a dosvědč, že se všechno pokazilo. Tvá láska je polibek ostří, sladší je chuť Tvých rtů. Zhřešila jsi, můj miláčku, vidím to ve Tvých očích. Pravda je lež a lež je pravda a ze všech lží, nejpravdivější jsi Ty. Tak blízko mému srdci. Zachraň své štěstí pro zítřejší den a dnes se budeme topit ve Tvých slzách. Jsem opilý z Tvých slz, lásko, nevidíš, že mne to zraňuje? Budu Tě topit v této řece depresí. Navždy v mém srdci. Tvůj William.
Rozplakala jsem se, když jsem dočetla psaní od mého muže. V tu chvíli jsem nevěděla, co si mám počít. Cítila jsem v srdci hluboký žal a zastuzení. Bylo mi těžko. Hlavou mi probleskly sentimentální vzpomínky o Williamovi, jak krásně se uměl od srdce smát a něžně dotýkat. „tak už dost, hned teď půjdu za svým mužem a třeba ať mi zpřeráží všechny kosti v těle, ať mne klidně mučí, jen když mi pak odpustí.“ S tímto odhodláním jsem si to zamířila rovnou k jeho pokoji. Bez obav jsem zaklepala na dveře a čekala na vyzvání.
Když se delší dobu nikdo neozval. Vztáhla jsem ruku po klice, ale bylo zamčeno. „Kde jen může být?“ Ptala jsem se sama sebe. Nedalo mi to, tak jsem prošla celý dům a William nikde. Nešťastně jsem si povzdechla. „Ach, to ne…“
Posléze jsem se vydala do svého příbytku, usedla jsem ke stolu a začala jsem psát odpověď pro mého muže. „Drahý Williame, jsem si vědoma, že jsem Ti neskutečně ublížila, ani nevíš, jak moc mne to mrzí. Prosím, odpust mi to. Upřímně toho lituji, ač mi nemusíš věřit. Miluji Tě a v srdci cítím zastuzení. Tvá Victorie.“
Když jsem dopsala, hned jsem psaní zapečetila, a pak jsem ho zasunula pod dveře Williamova pokoje. A v tichosti čekala na to, co se bude dít...