Slunce bez měsíce...

Bylo jí sedm. Měla krásné velké modré oči, a když se usmála, měla dva ďolíčky. Když jí něco nešlo, rozbrečela se. Její smích byl, jako zázrak. Vzhledově jsme si nebyli vůbec podobné, až na ty oči. Jinak ona byla celá maminka a já byla spíše po babičce. Měla blonďaté vlásky, které se jí vlnily do půlky zad. Já měla vlasy černé jako noc.

Bylo mi devět, když se narodila. I když je mezi námi tak velký věkový rozdíl, mně to nevadí, mám ji nejradši na světě. Je to takové sluníčko. Nechci z jejího života jen tak zmizet. Vždyť jsme měli plán. Po té co by mi dovolili opustit dětský domov, bych si našla práci, zároveň studovala vysokou a našla bych si podnájem. Vzala bych si ji k sobě a byli bychom spolu.

Vždyť má už jen mě! Rodiče zemřeli při autonehodě…

A mě už také dlouho mít nebude, ale to ji neřeknu. Blíží se vánoce. Vždy ani nevím, jestli se dožiju 24.12 nebo dalšího roku. NE! Musím žít, co nejdéle.

Praštila jsem se do hlavy. Proč? Proč mám ve své blbé hlavě jeden pitomý nádor? Copak si už nevytrpěla dost? Přišla o oba rodiče. Teď ztratí i mě.

Brečela jsem, ona se vrátí za půl hodiny a stále nebude vědět nic. Všechny vychovatelky to vědí. Některé starší děti, ale ona ne. Nechci, aby se její pomněnkové očička zalily slzami. Proč? Za co ji trestají? Už nebude mít nikoho. Nikdo z rodiny už tu pro ni nebude. Mám o ní strach!

„Jé ahoj. Copak se stalo mému měsíci?“ Usmála jsem se, setřela jsem slzy.
„Nic. Máš nějaký úkol?“
„Měsíčku, pověz.“ Ona byla mé slunce, já její měsíc.
„Dobře. Nechtěla jsem ti to říkat. Vlastně ani nemám. No a nebreč, vlastně chci, abys na mě už jen usmívala, chci si tě tak zapamatovat…“
„Brečet nabudu. Copak tě chce někdo a-d-o-p-t-o-v-a-t?“
„Kdyby jo, tak bez tebe bych nešla. Jenže je potíž v tom, že já tě opustím trochu jinak…Ale neboj, pak se uvidíme…“ Valila na mě své očička, hryzala si ret. Vždy když něco řekla tak to splnila, byla bojovnice…
„Ty umřeš?“ Jak to vyslovila, stekla jí slza.
„Ano, ale neboj, v nebíčku dostanu křídla a budu tě hlídat!“
Brečela, já taky. Stejně jsem věděla, že jsem jí to neměla říkat, ale lhát jí? To bych nesvedla…

„Pomůžeš mi s úkolem?“ Usmála se, podala mi kapesník a vyndala úkoly. Pomohla jsem jí s tím. Zkuste, odmítnou někomu jako je ona. Malá, krásná holčička, která vypadá tak bezbranně.(To že jsme spolu chodili na kick-box na tom nic nezměnilo).
„Verunko, můžu s tebou jít do nebíčka?“ Vytřeštila jsem oči. Docela mě zaskočila.
„Ne, na to si moc malá. Mají tam tabulky a v nich je napsáno, že tak malý holčičky jako si ty tam nemůžou, protože musí ťapat po světě.“
„A nejsi taky malá? Vždyť měříš jen metr a 53 centimetrů ne?
„Bohužel. Víš co, ukážu ti něco.“ Z kabelky, do které by se vešel mamut, jsem vyndala „obrázky“ z magnetické rezonance.
„Vidíš?“ Ukázala jsem na nádor.
„Ano. To tam asi nemá být viď?“ Kývla jsem hlavou, že to tak opravdu být nemá.

To bylo před týdny. Mezi tím byli vánoce, upletla jsem ji rastafariánskou čepici. Měla radost, já od ní dostala obrázek. Bylo tam sluníčko a měsíc, vedle sebe, měli ruce a obličeje. Drželi se a smáli.

Teď mě drží za ruku v nemocnici. Po té co mě 27.12 odvezli do nemocnice, jelikož jsem omdlela.



Byla bledá, měla jsem o ni strach, ale nechtěla jsem, aby si na mě pamatovala jako na ubrečenou holčičku. Vykládala jsem ji vtipy a smála se, snažila jsem se. Občas jsem ji objala nebo dala pusu. Bála jsem se o ni. Ležela, vypadala jako na černobílé fotografii, černé vlasy, bílá kůže, bílá postel, bílá stěna. Vše bylo bílé nebo černé, jen její oči, modré jako nebe, kam se blíží.

Nespala jsem, byl silvestr. Chtěli mě od ní odvést, ale udělala jsem scénu a vydupala si, že u ní zůstanu.

Držela jsem se, ale jakmile usnula, brečela jsem. Občas jsem také usnula, ale ne na dlouho. Občas prohodila pár slov. Lékaři ji dávali zklidňující léky, a tak byla malinko mimo.

Dne 1.1 hodinu po půlnoci vydechla naposledy. Pak jsem brečela a nepřestala. Bylo mi na zvracení. Nemohla jsem ani polknout. Byla jsem sama ve velikém světě.

Myslela vždy napřed. Měla krabici, byli tam její věci, byla tam také fotky, na které jsme byli všichni maminka, tatínek, ona a já. Nosila jsem čepici, co mi upletla a šálu, co dělala rok před tím, vzpomínala jsem na ni.


„Andílci, buďte na ni hodní, je taky malá, i když si to nepřipouští. Jen si hrála na velkou. Prosím, abych mohla být zase vedle mě.“ Usmála jsem se na měsíček, ona si teď na něm chodí, ale určitě tam na mě čeká nebo nám zabrala hvězdičku, kde budeme spolu.