Nath - Kapitola II.

Vstal jsem z postele a zamířil ke skříni s velkým zrcadlem ve dveřích. Až právě díky tomu zrcadlu mi došlo, že mám na sobě oblečení ze včerejška, usnul jsem v něm.
V břiše mi zakručelo, zamířil jsem do kuchyně a mezitím jsem poslepu vytáčel v mobilu Nathanovo číslo.
„Co chceš…?“ ozval se rozespalý hlas.
„Taky přeju dobrý ráno. Chci se omluvit za včerejšek, byl jsem trochu mimo. Nezajdem dneska někam?“
„Co blbneš, víš kolik je hodin?“ zněl trošku rozčíleně.
„Jo, půl jedné odpoledne.“ Zasmál jsem se.
„Sakra…..“ zařval Nath a potom už bylo slyšet jen pravidelné pípání.
Zase zaspal. Rozesmál jsem se, položil telefon na kuchyňskou linku a už jsem v lednici hledal něco k snídani, nebo spíš k pozdnímu obědu.
Nakonec jsem to vzdal a rozhodl se zajít do kavárny před domem. Objednám si dnešní menu a otázka hladu bude vyřešená hned.
Prohrábl jsem si vlasy, abych nešel jak bezdomovec. Hodil jsem na sebe tenkou mikinu, kdyby náhodou bylo chladněji a vyrazil ven.
Když jsem došel do známé kavárny, zamířil jsem ke svému oblíbenému stolu. Byl v zadní části restaurace u okna, a já si vždycky sedl tak, abych měl výhled na celou místnost. Cítil jsem se tam nejlíp, pohodlně, byl jsem si prostě jistý. Mám rád přehled.
Přišla ke mně servírka. Ta tvář mi byla neznámá, nikdy jsme ji tu neviděl. Asi je tu nová, nebo je to brigádnice, je začátek léta.
„Dobrý den, co to bude?“ zeptala se trošku nesměle.
„Dnešní obědové menu, prosím. A k pití něco studeného, výběr nechám na vás.“ Mrkl jsem na ni. Servírka se trošku nejistě ušklíbla, když jsem po ní chtěl, aby dokončila mou objednávku, ale jakmile spatřila můj úsměv, zazubila se taky a odkráčela do kuchyně.
Zatímco jsem čekal na jídlo, snažil jsem se potlačit stále sílící kručení v břiše a četl si nápojový lístek pořád dokola.
Občas jsem vzhlédl a obkroužil pohledem kavárnu, abych se aspoň trošku zorientoval. Počítal jsem tváře, co tu už nějakou dobu jsou, a prohlížel si obličeje nově příchozích.
Mezi těmi novými tvářemi byl i mladý pár, sedící na druhé straně kavárny.
Muž seděl čelem ke mně, žena naproti jemu. Do tváře jsem jí tedy neviděl, ale byla mi povědomá.
Měla na sobě světle modrý svetřík s výstřihem a pod ním bílou košili, kterou z většiny zakrývaly světle hnědé vlasy.
Chvíli jsem ty dva pozoroval. Jak se muž sladce usmívá a prsty při tom hladí hřbet dlaně své partnerky. Ještě nedávno jsem se takhle tvářil také.
Trošku mě zaštípalo v očích a já sklopil hlavu a protřel si je, jen aby mi zase nezačaly téct slzy. Nikdy mě nic tak nedostalo, jako rozchod s Lindou.
Když už se zdála být pohroma zažehnána, opět jsem zabrousil pohledem k tomu páru šťastlivců.
Žena se zrovna napřímila a rozmáchla rukama, asi z netrpělivosti. Rozhlédla se, aby našla servírku, a mě se naskytl pohled na její obličej.
Najednou mě celého zlil horký pot, následovaný husí kůží po celém těle.
Byla to Linda.
Jak rychle si dokázala najít náhradu. Nebo už se snad s tím chlapem znala, když byla se mnou? Možná se s ním i scházela za mými zády.
Seděl jsem jak přikovaný, neschopný jediného nádechu.
„Tak tady to máte, kuřecí plátek s bramborem a zeleninovou oblohou. K pití jsem vám donesla pomerančový džus, může být?“ ozval se najednou o něco jistější ženský hlas přímo vedle mě.
„C-cože?“ vykoktal jsem.
„Vaše objednávka.“ Znejistěla opět servírka.
„Jo, jasně, děkuju.“ Trošku nuceně jsem se na ni usmál.
„Je snad něco v nepořádku?“ optala se opatrně.
„Ne, všechno je v nejlepším pořádku, děkuju.“ Usmál jsem se znovu, tentokrát jsem si dal na výrazu záležet.
„Skvělé, dobrou chuť.“ Popřála mi servírka a odešla s tácem v podpaží.
Po několika minutách, možná po pár desítkách minut jsem se vzpamatoval.
Tohle na mě bylo moc, tohle jsem jen tak vydýchat nemohl, potřeboval jsem na vzduch. Hodil jsem na stůl bankovku s hodnotou značně přesahující útratu. ‚Aspoň bude mít ta servírka dobré spropitné.‘ pomyslel jsem si.
Do dlaně jsem vzal mikinu, co jsem si odložil na vedlejší židli, a zmáčkl ji v pěsti tak silně, jako kdybych chtěl všechen vztek přenést na ni.
Samozřejmě, při mém štěstí jsem musel projít kolem stolu těch dvou, jestliže jsem chtěl vypadnout z kavárny.
Nadechl jsem se, hodil si mikinu přes rameno a co nejrychlejším krokem jsem zamířil ke dveřím. Onen nepřátelský stůl jsem těsně minul, tváří jsem se otočil a pokrčoval dál.
Už jsem bral za kliku, když jsem uslyšel přesně to, čeho jsem se obával:
„Lane?!“
Ruka mi neochotně klesla zpátky podél těla a pomalu jsem se otočil. Nahodil jsem starý dobrý hollywoodský úsměv a zamával Lindě.
„Lane, jsi to ty?!“ zeptala se a přistoupila ke mně, v těsném závěsu za ní její nový přítel.
Však proč ne? Copak to pro ni se mnou nic neznamenalo, že ke mně může jen tak jednoduše nakráčet se svým novým štramákem?!
„Ahoj, jo jsem to já.“ Odpověděl jsem a v duchu doplnil „To si za ty dva dny zapomněla, jak vypadám?!“
Linda se usmála a pobídla toho muže po jejím boku, aby předstoupil přede mě. Každou chvíli měla přijít ta trapná chvíle seznamování.
„Lane, tohle je Shin.“ Usmála se a pohladila jej po rameni.
„Ahoj, jsem rád, že tě poznávám.“ Natáhl ke mně ruku a neortodoxně se usmál.
Cítil jsem se, jako kdyby mě natáčela skrytá kamera. Tohle je vtip? Protože jestli jo, tak hodně špatný.
S velkým přemlouváním jsem jeho napřaženou dlaň stiskl a pronesl ubohé: „Nazdar…“
Shin se trochu zarazil, ale co mohl čekat, neřešil jsem to. Podíval jsem se na Lindu, která ucukla pohledem a pak se na mě zase podívala.
„Já… už musím jít, jdu pozdě…“ pronesl jsem dřív, než stačil něco říct někdo jiný.
Otočil jsem se na patě a se zbytečným prásknutím dveřmi jsem opustil prostory kavárny.