Stín

Vzala si štětec a namočila ho do barvy. Zkousla si spodní ret a štětec zase odložila. Tohle se opakovalo několikrát. Viditelně nevěděla, že ji někdo pozoruje.

Sípavě se nadechnul a udělal další klik. Po tváři mu stékal pot. Ještě dva, už jen jeden...Zvednul se z podlahy a šel se napít. Ani on netušil, že se někdo dívá.

Otřela krev z nože. V jejích očích se usadilo divoké vzrušení. Řízla se postupně do všech prstů. Odložila nůž a postupně jazykem přejela jejich bříška. Ne, ani ona to neví.

Plížím se nocí, nepozorována lidským okem. Jsem stín, který ze zvědavosti nahlíží lidem do oken. Vidím věci krásné, věci smutné... Jsem ztvořená z jejich pocitů, živím se každou zvláštností, na kterou přijdou. Sleduji je jako kořist, ale ublížit jim nemohu. Jsem jejich výtvor, o kterém nemají ani tušení.
Občas se mi zdá, že jsem se sama stala člověkem. Prožívám jejich emoce, ale pak se chci podívat na své ruce, dotknout se svého nosu... ale žádný nemám. Tajně sním, že jednoho dne se někdo podívá mým směrem, avšak neprojde pohledem skrz mě - uvidí mé pozemské tělo, věc, po které bažím ze všeho nejvíc. Možná mi i zamává na pozdrav. Co bych dala za tuto věc, která mi nebyla dopřána...