Povídání z čajové konvičky - Večírek pro zvané

V té malé místnosti bylo nabito k prasknutí. Vzduch byl všude prosycen kouřem vonných tyčinek a tichounká hudba afrických bubnů a píšťal doplňovala atmosféru této čajovny. Seděl jsem na slaměném sedáku, opřený o stěnu a před sebou jsem měl konvičku s O-longem a malý hnědý šálek. Jen tak jsem seděl a poslouchal tu spoustu lidí kolem, z nichž jsem osobně znal jen tři nebo čtyři. A jak jsem tam tak seděl, začal jsem je postupně poznávat z jejich vyprávění a hovoru. Ne do hloubky, ale každý z nich mne něčím zaujal. A nejvíc ze všech Bára.
Zaujala mne již v prvním okamžiku, kdy vstoupila do místnosti. Na rozdíl od většiny z nás totiž přišla oblečena jako prvotřídní, vysoce postavená dáma. Měla černou sukni, která decentně zakrývala vše, co měla od pasu až ke kolenům. Bílá halenka dokonale zvýrazňovala obrysy její postavy a její ženské přednosti. Vše doplňovalo elegantní sáčko a velice decentní šperky a nalíčení. I její chování bylo velice společenské, tedy alespoň do určité doby, kdy se proměnila ve velice divokou a vášnivou společnici jiskřící humorem. Ale za všech okolností byla nesmírně šarmantní, společenská, veselá a optimismus z ní vyzařoval již na dálku.
Zprvu jsem se nudil, nějak jsem cítil, že mezi tyto lidi, kteří se povětšinou všichni znali, vlastně nepatřím. Neměl jsem si s nimi o čem povídat. Třeba to bylo i tím, že někteří byli i o něco starší než jsem já, a i když nejsem primitiv, málokdy si troufám hovořit s neznámými lidmi jako bych mezi ně odjakživa patřil. Vlastně mi chvilku trvá přizpůsobit se, jenže u Barči, u té to bylo jiné. S tou jsem se sžil velice rychle. Myslím, že se uměla bavit způsobem, který mi naprosto vyhovoval. A to teď nemluvím o tom, že to bylo po velké dávce vodky s džusem. Jen Vás předem prosím a vlastně i upozorňuji, že Barča nebyla žádná alkoholička. Jak jsem později zjistil, pamatovala si toho velice dost a alkohol z ní prchal stejně rychle, jako stoupal do hlavy. Jenom se ráda dobře bavila.
První kontakt vlastně zapříčinil můj poznámkový sešit. Co si nenapíši, to si nezapamatuji. Jak jsem tak poslouchal lidi kolem sebe, napadala mne spousta myšlenek a také veršíku a námětů na další úvahy i povídky. A když jsem otevřel ty černé desky před ní poněkolikáté, přemohla ji zvědavost.
„Co si to pořád píšeš do toho sešitu?“ zeptala se a sáhnula po mém zápisníku, jako by byl její. Po pár hodinách, a vlastně i dnech, protože jsme se viděli víckrát, jsem si na to již zcela zvyknul.
„To jsou moje poznámky a myšlenky. Bez toho bych všechno zapomněl“ usmál jsem se.
Ani nevím proč, normálně svůj zápisník nedám ani Verče a Lucce, mým sestřičkám, ale bez váhání jsem jí podal jedinou věc, kde jsou uložena má největší tajemství. Naštěstí jich tam nebylo moc, ale udivily jí mé poznámky k práci a ještě víc mé verše. Snažil jsem se zrovna napsat jednu veršovanou hru, která mne napadla.
„Ty jsi spisovatel?“
„Spíš amatér. Prostě mě to baví.“
O chvilku později jsem se musel přiznat k prvnímu pokusu o knížku.
„Je to dobrý“ dostalo se mi po chvilce ocenění a Bača mi s úsměvem podala zápisník zpátky.
Chvíli jsme si jen tak povídali a já se začínal dostávat do uvolněnější nálady. Ten večer jsem neměl skoro žádný alkohol, i když se tomu obvykle moc nebráním. Ale začínalo mi být nějak volněji. Bára mi byla opravdu silně sympatická. Byla naprosto nespoutaná, nevázaná na to, co si lidi okolo myslí nebo dělají a její humor sahal přes celou škálu. Od nejjemnějšího přes nejtvrdší až po černý.
To s pitím alkoholu však nemohu říci o Barunce. Evidentně se na podobných akcích napila velice ráda. Jak se říká „uměla to parádně rozjet“. A tak jedna sklenice džusu s vodkou střídala druhou, potom třetí a nakonec i čtvrtou, a to nám spolu s její nevázaností zajistilo neuvěřitelnou dávku humorných okamžiků, hlášek, „sketchů“ a glos.
A tady se musím na moment zastavit, abych se zde zmínil o několika důležitých postavách děje, o skvělých a veselých lidech, bez kterých by spousta té zábavy vůbec nebyla.
První z nich je Lukáš. Od první chvíle byl příjemným společníkem a viditelně se s Barčou dobře znal. Z jejich hovoru jsem vyrozuměl, že se mu Barča snažila udělat „dohazovačku“, ale chvíli po tom se tomu oba srdečně zasmáli. A smáli se vlastně celou dobu, protože Lukáš byl na tom s humorem úplně stejně. Byl příjemným společníkem, měl skvělý smysl pro humor a velice rád si Barču dobíral. Vlastně jsme si jí asi dobírali všichni, ale bezpochyby vedl Lukáš a potom já. Ale ona se velice statečně bránila. I Lukáš pil vodku s džusem, ale na rozdíl od Barči měl ve skleničce víc džusu.
Potom tu byla Verča a Tomáš, moje sestřička a její přítel. Oba byli úžasní, ostatně jako vždy. Verča to je živel. Nešetří nikdy humorem a především přímostí. A stejně na tom je i Tomáš. Srší humorem, energií a optimismem a s touto kombinací je to velice dobrý společník. Jsou velice pěkným párem, opravdu.
Další koho musím zmínit je Jirka, skvělý hudebník a vlastně umělec zaměřený mnoha směry. Jeho dílem jsou všechny kresby na stěnách čajovny. Přišel jako vždy ve svých oblíbených džínách s rozpáranými koleny, volném triku, saku a stylovém klobouku. Je to člověk živý, nabitý humorem a svým oblečením i stylem humoru je pravým excentrikem. A právě to z něj dělá jedinečnou a při zábavě nepostradatelnou osobu. Člověka s jedinečným charakterem, který svojí přítomností nedokáže nikdy nic zkazit.
A teď se musím vrátit zpět k Barunce, protože tenhle příběh je hlavně o ní. A vracím se zhruba do doby, kdy vypila třetí skleničku vodky s džusem (Lukáš říkal, že to bylo spíš padesát na padesát) a přesunuli jsme se do jakési předsíně, odkud se vcházelo do kuchyně a do další místnosti čajovny. Já jsem šel původně za Verčou na kus řeči, ale hned za mnou dorazila Barča, která to tu měla blíž k lednici s pitím, a záda jí kryl Lukáš. Jen jsme vešli do předsíně, začala Bára s pátrací akcí. Když viděla nával lidí v kuchyni, obrátila svůj zrak do zadní místnosti Čajdy. Sotva nakoukla, zahlaholila zprvu jemným hláskem Michaela Jacksona: „Jé, hele“ a potom tvrdým hlasem Luise Amstronga: „bubny“. Vzadu stála souprava bicích nástrojů.
Aniž bychom stačili do místnosti vejít, rozezněly se bubny pod údery paliček, které nyní třímala Barča pevně ve svých rukou. Abych Vám to popsal přesněji – v pravé ruce držela kladivo a v levé vařečku. Nevím sice, jak se paličky drží, ale určitě to nemůže být takto. Ale svůj účel to každopádně mělo. Barunka hrála opravdu skvěle. Jen se to nedalo příliš dlouho poslouchat. Důležité však bylo, že ona se tím náramně bavila.
„Já na to neumim, ať nám někdo zahraje, kdo to umí“ prohlásila asi po pěti minutách svého sóla. „Tomáškůůůů, zahraj nám něco, já na to neumim“ řekla Tomášovi jemně štěbetavým hláskem a tvářila se při tom jako malé dítě, kterému nechcete koupit v obchodě lízátko.
„Jen hraj dál, vždyť ti to jde“ prohodil Tomáš s úsměvem a mrkal na ostatní, ať ji povzbudíme. Nespíše ho to taky bralo za uši, ale ta zábava se prostě nedala jen tak utnout. Bára se totiž chvílemi tvářila jako smutné štěně a chvílemi zase jako temný čaroděj z nějaké pohádky. A když při tom ještě chvílemi rozhazovala smutně rukama řvouc: „Mě to nejde, Tomááááškůůů, pojď hrát“ nikdo se neudržel návalu smíchu. A taky jsme si nemohli odpustit pořádně ji popichovat. Občas jsem se bál, že to i přeháníme, ale Barča to evidentně nijak špatně nevnímala.
„Když jsem tu byl posledně na mejdanu“ vzpomínal jsem na svůj první večírek v Říčanské Čajdě, „tak jsem tu u bicích předváděl břišní tance.“ O tom, co předcházelo mému vystoupení na tom večírku, a také o tom, co následovalo, bude lepší pomlčet. Ale pro Barču to byla skoro výzva. Nebo jsem z toho pro ni spíš výzvu udělal.
„Břišní tance? Jé, ty já tancovala.“
„Opravdu? Tak si pojď dát soutěž. Schválně kdo z nás je v tom lepší“ pobídl jsem jí a ani jsem se nemusel moc namáhat s přesvědčováním. Stačilo jen dotáhnout Tomáše k bicím, posadit ho za ně a rozjet to. Neměli jsme žádné odpovídající šátky, a tak jsme si museli vystačit s náhradou. Barunka s palestinou a já s koberečkem.
„Tome, začni“ pobídla Barča Tomáše a z bicích začaly vycházet konečně snesitelné zvuky hudby. A taky začal náš nezapomenutelný souboj.
Barča se začala vlnit v rytmu bubnů a smyslně pohybovat nejen oblastí pánevní, ale také rukama. Přiznávám, že to opravdu byl břišní tanec, jak má být, eroticky vyzývavý a zároveň velice decentní a slušný. Ale po chvilce pozorování jsem si uvědomil, že se nesmím nechat zahanbit a tak jsem se začal vlnit také. Určitě to nebylo tak smyslné jako u Barči, ale s mým pohybovým talentem jsem zaručeně uspěl. Před odbornou porotou našich přátel jsem dokonce Barču předčil a soutěž vyhrál.
Barča mě ještě chvíli pozorovala a potom se zatvářila jako smutné štěně před řeznictvím. Tomu pohledu se nedalo dlouho odolávat a tak jsem přestal s tancem a musel jsem se začít smát. A Barča začala také, čímž mi bylo mé vítězství nad ní zcela odpuštěno.
Nechal jsem chvíli Barču jejímu osudu a popichování Lukáše a ostatních. Vešel jsem do místnosti, odkud jsme se předtím vytratili, a zkontroloval jsem si mobil. Když jsem se vracel, vzpomněl jsem si, že Barča přišla s notebookem a než jsem přešel těch pár metrů místnosti, otevřel dveře a dorazil k Barče, napadl mě skvělý způsob, jak ji lehce popíchnout.
Barča zrovna seděla na pódiu se čtvrtou skleničkou vodky s džusem a bavila se s ostatními. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, ostatní se bavili s Barunkou, protože ji popichovali, jak jen mohli a ona jim dál nahrávala na spoustu vtipných poznámek a narážek. Barča přitom dělala takové grimasy, že jsem se musel smát, jen co jsem ji viděl.
„Barčo tak jsem ti zrovna prodal notebook.“
Barunka se ke mně s úsměvem otočila, učinila pokus vstát, což se jí hned na poprvé nepovedlo, protože jí od sezení zdřevěněly nohy, a potom se smíchem odvětila: „Ty kecáš, to bys neudělal.“ Jen náhodou jsem si vzpomněl, že mám v kapse sto korun a tak jsem je vyndal a ukázal je Báře: „Tak se koukni, tady jsou peníze, prodal sem ho Jirkovi za stovku. Skvělej kšeft.“
Barunka zareagovala přesně, jak jsem doufal. Se smíchem a skleničkou svého oblíbeného nápoje se vypravila na cestu do první místnosti hledat svůj notebook. Po chvilce se vrátila a s nepřestávající vlnou chechotu se vrhla proti mně a nahlas mi začala spílat.
„Tys mi prodal notebook, kde ho mám?“
Nevinně sem se usmál a odpověděl: „Už sem ti to říkal, má ho Jirka, dostal sem stovku.“
„Taky si ho mohl střelit za víc“ pomohl mi v dalším popichování Lukáš, který se za celý večer nepřestal bavit na Barčin účet.
„Když nebyl můj tak je stovka taky dobrá, ne?“
„Tys mi prodal notebook a já s tebou nebudu mluvit“ zakabonila se na oko Barunka a hned na nás zase cenila v úsměvu zuby.
„Sedíš mi na místě“ vyčetla mi, a snažila se mě dostat z místa, kde jsem seděl. Když se jí povedlo mě zvednout tak jsem proti ní vystartoval tak uhrančivým pohledem, jakého jsem jen byl schopen. Když Barča se smíchem začala ustupovat a kňouravým hláskem zpívala: „Já se tě bojim, já už nehraju“ nemohli se ostatní udržet a rozchechtali se na celé kolo. To jsem ale svůj pohled neudržel už ani já a začal jsem se smát také.
Barča své místo nedobila zpátky, a tak si alespoň sedla mě a Lukášovi na klín. Vlastně tam spíš spadla, protože se jí pod nohy připletl vhodně nastrčený koberec.
„Mě nemá nikdo rád. Máš mě rád Tomáškůůů?“ zašveholila k Tomášovi.
„To víš, že nemám“ zasmál se.
„A ty Verčo, máš mě ráda?“ začala dorážet na Verču, která nás do té doby jen se smíchem pozorovala.
„To víš, že jo.“
„Fakt jo?“ zeptala se jí Barča.
„Fakt že ne hele.“
Verčina odpověď nás všechny uvrhla do dalšího záchvatu chechotu, při kterém se nikdo neudržel.
Když už Barča obešla se stejnou otázkou všechny kolem, napadl mne další způsob, jak ji popíchnout.
„Hele Lukáši, to je klasickej příklad pocitu méně cennosti. Měli bychom to zpracovat jako správný vědci.“
„To je fakt. A Barču použijem jako vědeckej experiment“ zasmál se a postavil se mezi dveře, aby mohl lépe bádat.
„Barčo, pojď sem“ zavolal ji Lukáš a Barča na něj zakřičela: „Nepůjdu, nemáš mě rád.“
Když říkám zakřičela, nesmíte si představit nikoho naštvaného, ale někoho, kdo se v jednom kuse celý večer smál. Bára se totiž vydržela smát celé čtyři hodiny v kuse a všechny ty rozzlobené a smutné výrazy celou dobu jen hrála. Vlastně se u všech stále usmívala.
„My tě máme rádi, ale poď sem“ vtáhnul ji Lukáš k nám a posadil ji vedle mě na zem.
„Barčo, my sme se rozhodli, že tě uvedem do jednoho vědeckého výzkumu. Budeme na tobě zkoumat komplex méněcennosti. Souhlasíš s tim?“
„Jóóó, a jak to budeme dělat?“ zeptala se Barča a snažila se dostat ze země na pódium, na kterém jsme s Lukášem seděli.
„To uvidíš náš pokusnej králíčku“ řekl jsem a posadil ji vedle sebe. „Podívej, kolika lidí si se zeptala, jestli tě maj rádi?“
„Všech.“
„A kolik z nich tě mělo rádo?“
„Všichni až na…“ a začala vyjmenovávat skoro všechny okolo. Ti se jen pobaveně dívali. „A mě už ta hra nebaví, já chci jezdit výtahem“ dodala po chvilce, čímž nám zcela zničila náš experiment. Když jsem ale viděl, jak každého v okolí nutila vcházet a odcházet z předsíně výtahem, který tam nebyl, rozhodně jsem toho nelitoval.
Výtah začal, když Jirka vstoupil do předsíně, aby pustil další hudbu ze svého počítače. Nevědomky otevřel dveře, aniž by přitom předstíral výtah a narazil přitom na Barunku, která si ho zrovna přivolala.
„Jakto žes nepoužil výtah?“
„Jakej výtah? My tady máme výtah, Tome?“
„Já nevim, asi jo.“
„A kolikatý je to patro Barunko“ zeptal se Jirka rozesmátý z vedlejší místnosti a posílený pitím a vodnicí.
Barča se na chvilku zamyslela a potom prohlásila: „Šestym. Musíš přijet výtahem.“
„Ale výtah je rozbitej Barčo víš“ dobíral si ji Jirka a marně se snažil vymanit z prostoru dveří. Bára byla neústupná.
„Já sem s nim přijela. Tohle je šestý patro, musíš výtahem, tady schody nemáme.“
Jirka se smíchem kapituloval, vrátil se zpátky za dveře, skrčil se a předváděl, že nahoru přijíždí výtah. To teprve Barču uspokojilo a pustila ho dovnitř. Jenže od té chvíle nebyl nikdo, kdo by mohl projít do předsíně normálně. Barča byla neústupná a nebrala žádné omluvy.
„Každej musíte jezdit výtahem“ napomínala každého, kdo zapomněl.
Jenže to už se večer nachýlil a pro Barunku měl v brzké době přijet její přítel Honza. Barča už byla ve velice zajímavé náladě. Niko-li opilé, ale dosti veselé a rozesmáté.
„Honza mě takhle nesmí vidět“ neustále prohlašovala a hledala místo, kde se ukryje, až přijede. Nakonec to místo skutečně našla, a to za bicí soupravou. Když její přítel dorazil, vrhla se za ně s takovou rychlostí, že je málem porazila.
„Nejsem tady, vůbec sem tu nebyla“ pořád připomínala všem kolem. Honza vešel do předsíně a po dlouhé době to byla první osoba, která nepřijela výtahem. Tomáš ho lehce nasměroval do zadní místnosti s bicími nástroji a upozornil ho, že je schovaná.
„Tak kdepak ji mám?“ zeptal se nás a lehce se usmál. Evidentně mu to nevadilo. Spíš se tím dobře bavil.
„Tady vůbec není“ řekli jsme mu s Lukášem a kradmo ukazovali za bicí soupravu.
„No tak to já zas jedu domů“ řekl a předstíral, že odchází pryč. Hned na to se ozval zvuk činelu, potom kopák a nakonec ještě padající palička, zpoza bubnů se vynořila BBarunka a rozkřičela se: „Nééé, já sem tady.“
Když vybíhala z místnosti, nejen že málem porazila bicí, ale taky mě s Lukášem, Veroniku ze židle, Tomáše ve dveřích, a nakonec taky svého přítele, kterému se vrhla kolem krku, jako by se neviděli sto let. Když odcházela, všichni jsme se ještě smáli. Ale ještě než odjela, přišla nám opět vynadat, že nepoužíváme výtah. Chvilku potom zábava trochu upadla a i pro mne nastal čas odjet domů. Ale už tehdy jsem věděl, že se s Barčou určitě rád znovu setkám a moc jsem se na to těšil. A věřte mi, že opravdu bylo nač.