Být jiný

Už někdy v dětství tušila, že něco je u ní jinak. Místo hraní si s panenkami upřednostňovala praní se s chlapci, stavění lesního bunkru, polní bitvy s bandou kluků... Ano, to bylo její. Sukni či šaty na ni matka dostala jen násilím v opravdu sváteční den, jinak nosila jen kraťasy nebo vytahané džíny s tričkem. No jo, u desetiletého dítěte se to stává...
Na střední se však prakticky nic nezměnilo. Pánské rifle, volné triko a mikina, krátký chlapecký sestřih. Taneční, do kterých ji matka donutila, protrpěla s pocitem naprostého ponížení, ale pro spokojenost rodičů cokoli...
Období střední školy se přehouplo přes polovinu, a ona je stále zmatená sama sebou. Co vlastně je? Je snad transexuální? Vzhledem ke stylu oblékání se to zdá možné. Nakonec však dospěla k závěru, že to není ono, nemá problém se svým tělem. Tak co teda? Možná už ví, je to celkem prosté...
Na podzim v posledním ročníku střední ji v autobuse zastaví nějaká dívka. Předá jí papírek s telefonním číslem dívčiny kamarádky. Prý se jí má ozvat, pokud o to stojí... Chvíli neví, co má dělat. Proč to ale nezkusit? Třeba opravdu zjistím, kdo jsem, říká si.
Párkrát si spolu vyšly, bylo to docela fajn, něco ale stále chybělo. Necítila se dobře, byla velice neklidná. Nakonec to ukončila, nebyla schopná opětovat city. Co se to děje? Kdo nebo co teda vlastně je?
Po roce narazila na jeden termín, jedno slovo, které ji svou definicí plně vystihovalo. Koho by to napadlo? Kdo by odhadl, že jí v podstatě chybí orientace? Ano, teprve s asexualitou se plně ztotožnila. Po vlně obrovské úlevy, že konečně zjistila, kdo vlastně je, přišla prázdnota. Poprvé si uvědomila, že zůstane sama. Že samota je její cesta, po které se tenkrát nevědomky vydala. Ale nemohlo to být jinak, cesta byla dána...