Nath - Kapitola III.

Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Cestu jsem vůbec nevnímal, jen jsem přemýšlel, a podvědomě jsem kličkoval ulicemi.
Událostem posledních pár dní jsem vůbec nerozuměl. Rezignovaně jsem zavřel oči a snažil se usnout.
Mou snahu ale najednou znehodnotil zvonek u dveří.
Došoural jsem se k nim a kukátkem se podíval, kdo se rozhodl mě poctít svou návštěvou.
„Nathan…“ vydechl jsem, otevřel jsem dveře a usmál se jeho zpocenému vzhledu.
„Jak to vypadáš? Skoro, jako kdybys vybíhal schody s německým ovčákem za zadkem!“ rozesmál jsem se znovu.
Nathan jen zmoženě pozvedl jedno obočí: „Pozveš mě aspoň dál, nebo se mi budeš smát mezi dveřmi?“
„Promiň, pojď!“ řekl jsem pořád s tím vyšinutým úsměvem na tváři a otevřel dveře dokořán.
Nathan se protáhl dovnitř a tradičně zamířil do mého pokoje a usadil se na posteli.
V tomhle dvoupokojovém bytě jsem bydlel sám. Obývák a ložnice byly víc než vyhovující a občas, když tu Nath potřeboval přespat, nechal jsem mu svou postel a já se uvelebil na pohovce.
Vždycky říkal, že mám nejpohodlnější postel, na jaké kdy spal, a tak se stalo pravidlem, že pokaždé když u mě přespával, zaspal.
„Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se a shazoval při tom hromadu oblečení ze židle, abych si mohl sednout. On sebou praštil na posteli.
„Jo, defibrilátor…“
„Tak ten tu nemám, ale jestli chceš, uvařím ti kafe.“ Zasmál jsem se.
„Tři lžičky, prosím…“ zahučel potichu Nathan.
Se smíchem jsem zmizel v kuchyni.
Bylo až překvapující, jak mi tenhle člověk dokázal zvednout náladu pouze svou přítomností.
I když jsem myslel na Lindu, nic to se mnou neudělalo. On byl nevyléčitelný optimista a bacilonosič v jednom. Když měl dobrou náladu, nikdo kolem něj nemohl být smutný. A že by byl on někdy smutný? To se nestalo.
Snad proto, jaký byl, si dokázal nedělat s ničím starosti a všechno brát tak, jak to leží a běží.
Vrátil jsem se do pokoje s Nathovým ‚cloumákem‘ v dlaních. Podal jsem mu hrnek. Okamžitě se po něm natáhl, sedl si a začal hltat.
„Zpomal, bude ti blbě!“ okřikl jsem ho.
„Horší než teď to být nemůže…“ zaskuhral.
„A řekneš mi, co se stalo?“ zkusil jsem to ještě jednou.
„No… nevím jak to říct opatrně, takže si sedni, zatni zuby a poslouchej… Linda má novýho přítele…“ tvářil se soucitně jako malé štěně.
„Já vím.“ Pronesl jsem chladně.
„Co?“ nechápal, „ty VÍŠ?“
„Jo, já VÍM!“ zopakoval jsem s důrazem na posledním slově.
„Jak to, že to víš?“ nerozuměl.
„Viděl jsem je ráno v kavárně.“ Jednoduchá odpověď.
„Aha… dobrý… co s tím budeš dělat?“ ptal se horlivě.
„Co bych s tím měl dělat?“ nerozuměl jsem pro změnu já.
„Přece to jen tak nenecháš!“ pobízel mě.
„A co bych asi měl udělat?!“ začal jsem zvyšovat hlas, „Přijít k němu a zmalovat mu hubu? Zklidni hormon, tohle není žádná akční telenovela!“
„Ty se uklidni, já se jen ptal!“ bránil se Nath.
„Já jen odpovídal…“ odsekl jsem.
„Mám jít?“ zeptal se po pár vteřinách.
„Ne, to víš že ne… promiň…“ snažil jsem se omluvit, ale nevymyslel jsem nic lepšího než klasické a ubohé promiň.
„Ne, to je jasný, já bych asi taky bláznil…“ pronesl nezvykle vážně a chápavě a stiskl mi dlaň.
Kupodivu mi to ani nevadilo. Jak by mohlo, byl to můj nejlepší přítel. I když homosexuál. Podíval jsem se na něj. Usmíval se na mě a jeho světle modré oči pod tmavě hnědými vlasy jen zářily.
Mrkl na mě.
Nadechl jsem se a zašeptal: „Díky…“