Nerozhodnutý anděl

„Neříkal jsi, že vajíčka umíš?“ vykřikla jsem se smíchem, když první pokus přesolil a druhý připálil a já se teď zbavovala zuhelnatělých zbytků. Zatvářil se naoko ublíženě.
„Mě znervózňuješ.“ prohodil.
„No jistě,“ přinesla jsem pánev. „výmluvy. Odstup, nebo tady umřeme hlady.“ odstrčila jsem ho a rozehřála na pánvi trochu másla. Musím uznat, měl to tady zařízené jako v moderní restauraci. Pánve všech velikostí, úžasná kvalita. Stěny obložené barevnými kachličkami, podlaha černá, zářivě čistá. Sporák měl šest hořáků a lednice velikost malého města. Stůl, u kterého seděl, i židle byly ebenové a vypadaly robustně. A na nich on, ozdoba kuchyně. Ale vážně se sem nehodil. Na kuchyni byl takový moc… nenacházela jsem správné slovo… možná „mužný“. Lehké strniště mu rašilo na ostře řezaných tvářích a ramena měl široká jako dřevorubec. Když jsme stáli vedle sebe, vypadala jsem jak trpaslík a to mých 176 není zrovna málo. A ty jeho ruce… měl až neuvěřitelně silné ruce, samý sval.
„To mám ve vlasech žvýkačku, že si mě tak měříš?“ zasmál se a pozoroval moje reakce. Sakra! Byla jsem tak zaměstnaná jeho vzezřením, že jsem si ani nevšimla, že mě dost pobaveně pozoruje.
„Jen zkoumám, kolik tisíc vajíček bude potřeba, aby tě nasytilo, obříku.“ zasmála jsem se a čekala na odpověď.
„Hmm, něco kolem dvanácti bude akorát. Kolik stačí tobě, princezno?“ pohladil si břicho.
„Tak princezna si vystačí se třema. Ale ještě jednou jí řekneš princezno, a nedožiješ se rána.“ odsekla jsem a začala rozklepávat vejce. Díky bohu, že má obří pánev.
„Nevypadáš na rváče… Docela si na tebe věřím.“ řekl, zatímco zkoumal mojí maličkost.
„Mám svý skrytý schopnosti.“
„To jsem viděl, ale tady ti létání moc nepomůže.“ zaťukal na masivní zdi. Zase jsem musela obdivovat ty ruce.
„To není můj styl,“ řekla jsem s úsměvem a položila před něj hroudu vařených vajíček „spíš ti přimíchám něco do jídla.“
Podíval se na mě, odhalil zuby v dokonalém úsměvu a bez toho, aby ze mě spustil oči začal obdivuhodnou rychlostí jíst mou pětiminutovou práci.
„Tak buď jsi moc důvěřivej, nebo jsi sebevrah…“ zamyslela jsem se hraně.
„Spíš mám moc velký hlad, abych si nechal vyhrožovat od nějakýho prcka.“ zamumlal s plnou pusou.
„Pche, prcka… Prcek byl i Napoleon.“
„A navíc, neměla bys mě čirou náhodou chránit?“
„A kdo ti tohle napovídal?“
„No, pár pohádek se zmiňovalo…“
Uznale jsem pokývala hlavou. „Joo, v pohádkách se skrývaj životní moudra.“
„Já to pořád říkám a nikdo mi to nevěří…“ postěžoval si.
„No, oni spíš čekají, že ve dvaadvaceti možná přestaneš koukat na pohádky.“
„Nikdy! Kačer Donald je moje modla.“ zasmál se. „Vypadám na dvacet dva jo?
„Plus mínus pár vteřin…“
Letmo se zasmál. „Jsi docela šikovná. Včera jsem měl narozeniny.“
„A to nahoře udělali lidi, co jsi nepozval na oslavu?“
„Jsou to lidi ale pomstychtiví, viď?“ zasmál se, ale neodpovídal.
„To teda…“ zamručela jsem.
Chvíli jsme jen tiše jedli. Nevím proč, ale připadal mi tak důvěrně známý… Jako bych věděla, že jemu můžu věřit. Ale zároveň vypadal tak ohromě klidně na člověka, co před pár dny umíral a uznal přítomnost andělů. Zdál se obyčejný, ale jen na první pohled. Něco jsem z něj cítila. Něco nelidského. Z jeho přítomnosti mi bylo tak nějak zvláštně dobře. Nechtěla jsem se vzdát toho uklidňujícího něčeho, ale zároveň jsem se ho bála. Bála jsem se té apatie, s jakou přijímal skutečnosti, co převracely chápání. Zažívala jsem šílenou rozpolcenost. Jeden hlas v mé hlavě křičel, ať uteču, a druhý ať se schoulím do jeho náručí. Znovu jsem se podívala na jeho ruce. Jeho ohromné dlaně, ve kterých držel obratně vidličku, co se zdála být miniaturní, svalnaté paže navazující na stoprocentně pevné břicho, co bylo skryté pod tričkem. Druhá možnost by vůbec nebyla k zahození… A zase mě propalovaly ty šedé oči.
„Nevím, kdo to udělal.“ ozval se po chvíli. Jen jsem přikývla. „Ale je dobrý vědět, že mě někdo chrání.“ dodal s úsměvem.
„Moc si na to nezvykej, já jsem nikdy nebyla workoholik.“ Trochu mě bodlo, když jsem si vzpomněla, že jsem tohle spojení už použila a nebylo to moc dávno. Ale stejně jsem se donutila k úsměvu.
„Zatím ti to docela vychází. I když pravda, že si občas měníme role.“
„Nic o tobě nevím.“ ignorovala jsem jeho odpověď a sarkasmus.
„Hmm, tak to napravíme - jmenuju se Dominik, je mi dvacet dva, narodil jsem se ve znamení vodnáře, což jen svědčí o mojí výřečnosti a dokonalosti. Rodiče zmizeli, nechali peníze, vychovávala mě babička.“ zaregistroval můj pohled. „Umřela před rokem.“
„To je mi líto.“
„Nemusí, je jí líp.“ odvětil s úsměvem a já neměla to srdce zkazit mu sen.
„Abychom pokračovali - jsem silný chlap (udělal lehce kulturistický postoj, nad kterým jsem vyprskla smíchy), tudíž se nebojím ničeho, ale moc nemusím prostory, kam se špatně vejdu, tak mě prosím nezavírej do beden 2x1x1, jakkoliv velký problémy budeš mít s mým případným přepravováním, ano? Oblíbená barva je černá, jak sis mohla všimnout, vařit moc neumím, jak sis mohla všimnout,“ ukázal na zoufalé pokusy o vajíčka, „a miluju knihy, jak sis ještě nemohla všimnout, protože v knihovně jsi ještě nebyla. To napravíme. Dřív jsem býval namyšlený, ale teď už jsem dokonalý. Jak sis určitě všimla.“ Za to mrknutí by si zasloužil pěstí. „Vystudoval jsem si gympl a dva roky mezinárodních vztahů. Pak mě to přestalo bavit a odešel jsem. Co ještě…“ zamyslel se. „Jsem vysazenej na košile, mám kočku a nesnáším Vánoce.“
„Takže si to shrňme - jsi arogantní, egocentrický, lehce inteligentní, flákačský Grinch.“
„Taky se to tak dá říct,“ přiznal „ale já mám tu kočku, tu on neměl!“
„Ale on se napravil.“
„Nesmíš to brát tak doslova,“ mrknul. „A co mi na sebe prozradíš ty?“
„Řekla bych, že obyčejný: ‚Jmenuju se Kate a jsem tvůj anděl‘, trumfne všechno, co bys mi vůbec mohl říct.“
Teatrálně zvednul hrníček s čajem. "Tak na anděly, princezno."