Jak vítr, jak splašenej kůň

Proletěla Tvým životem jak vítr, jak splašenej kůň třásla hřívou a smála se a smála na celý šírý okolí.

Nejdřív Tě doháněla, po lukách, po lesích, chytla Tě za packu a velkej kus jste běželi spolem.

Potom jsi zakopl a ona Tě táhla, táhla přes pole a údolí, nezpomalila, nezastavila, nestarala se. Letěl jsi za ní, rozdíral se o kamení...a bál ses pustit.

Ztratila Tě ve chvíli, kdy se shýbla pro kytku, na kratinkej okamžik se zastavila, pustila Tvou dlaň, a utrhla chrpu.

S oblaky se rozběhla dál a ani si nevšimla, že přeběhla poslední mez. Že už je v jinym kraji. Že Ty dál než k živýmu plotu nemůžeš, že jsi zůstal stát.

Koukáš, jak v dálce mizí její žlutý tričko a cinkavej smích. V paprscích se pomalu rozplývá do jediný poskakující tečky.
Nemáš čas smutnit, ještě ses nevzpamatoval.

Jen si říkáš:
Zase někomu jinýmu, jen tak, vběhla do života...