Lesní šeď

Lesy osmutněly. Jakoby i ony pocítily smrt někoho blízkého. Listí přestalo teď poletovat a mezi borovicemi zavládlo zvláštní ticho. Sem tam se však ozvalo tiché šeptání. To asi veveřičky olupovaly kousky šišek svými zoubky, plaché srnky možná proběhly mezi houštinami a zmizely za stromy tak, aby je nikdo nemohl vidět, starý jezevec snad vylezl z nory pro něco k snědku, nebo má to šeptání na svědomí skupinka zajíců? Protahovali si nožky v poli a teď hopsají dlouhými skoky na mýtinku. Při běhu mají ušiska složené na zádech, avšak jakmile začnou chroupat jetel, uši jsou postavené a je to jediné, co je ze zajíců na louce vidět. Jsou ostražití, jakoby i je měla najít smrt.
V lesní bystřince ubylo vody, teče si pomalým loudavým tempem, nechce pustit proudečky z dohledu. Kapradí u potoka tedy schne a mechy už nejsou čerstvě zelené, jak bývaly. Mají teď odstín sametové šedi a mladé smrčky, co z nich vyrůstaly, jakoby přestaly dospívat, už nechtějí převýšit ostatní, aby vyhlédly k nebi. Kůra stromů se loupe, až to vypadá, jako kdyby na kmenech zůstávaly malé otisky dlaní. Otisky dlaní nějakých dětí, které tudy někdy proběhly nebo otisky nějakých lesních bytostí, které lidé neznají.
Iva také osmutněla. Snad ještě více, když si uvědomila, že neztratila jediného Jakuba. Jeho otce a matku považovala za část své rodiny. Každou noc se probouzela myšlenkami na onen den. Co se mohlo stát? Jednou k ránu, když už opravdu nemohla usnout, kdy ji ze spaní vytrhly hrůzné noční můry, rozhodla se najít důvod smrti jejích blízkých. I když sama podvědomě tušila, že odpověď nejspíš nikdy nenajde, přišlo jí sobecké, alespoň se o to nepokusit. Asi ve tři ráno, kdy byl celý dům slyšet tichem, kdy jen stolní hodiny do té slyšitelné prázdnoty tikaly svými ručičkami, vkradla se Iva do otcovy knihovny a snažila se cosi najít. Může se snad v nějaké knize psát o vrahovi horníků a jejich manželek? Iva bloudila pohledem po knihách. Nejvíc ji zaujaly tlusté bichle v kožených obalech, avšak když je otevřela, zjistila, že jde o jakési právní svazky. Definicím nerozuměla. Tak ji to rozesmutnilo, že nic nenašla, odešla zpátky do pokoje a z toho rozčilení začala si balit věci do batůžku. Nejdřív ani nevěděla proč, snad jen z nějakého rozhořčení, že nezjistila, proč člověk, kterého milovala, zahynul. Po kratičké chvilce si uvědomila, že chce zmizet, protože už tam dál nemůže být. Vždyť jí ho všechno připomíná a lidé jsou na ni naštvaní. Říkají, že je jiná, zlá, že ji to možná změnilo navždy. Myslí si to i rodiče. Proč doma zůstávat? Až se dozví pravdu, tak se vrátí. Myslela si paličatě a bojovala sama proti své vůli, něco ji doma drželo, něco ji nakazovalo, ať rychle odejde.
S batohem na zádech, v podzimní bundě, pod kterou měla ještě pyžamo, utíkala od domova, tak rychle, aby si to nestačila rozmyslet. Věděla přesně, kam běží. Do lesa kde prožila s Jakubem ty nejkrásnější chvíle. Doufala, že tam najde nějaké stopy, kterých by se mohla chytit. Byla zklamána. Les byl jiný. Chvíli myslela, že snad opravdu je v jiném lese. Ale vše bylo na pohled stejné. Necítila se tam ale tak, jako se cítila dříve. Všechno jakoby zešedlo.