Znovu nalezená - 12. kapitola

„Alice, proč má každý tři kufry? Pokud vím, jedeme tam na dva týdny, ne na měsíc,“ křikla jsem na Alici, když jsem uviděla tu hromadu, co nakládali do aut.

„Nikdo, koho oblékám já, na sebe nevezme jednu věc dvakrát,“ pronesla a do kufru svého Porsche přihodila další zavazadlo.

„V tom případě mně stačí jeden. Já se oblíkám sama,“ konstatovala jsem a chystala se ty další dva odnést nahoru. Nepodařilo se mi to. Zastavily mě její štěněčí oči. S povzdechem jsem naložila všechny tři. Ty Jasperovy byly na zadních sedadlech.

„Lásko? Řídíš,“ zavolala jsem na něj a hodila mu klíčky. Ostatní už byli sešikovaní u aut.

„Takže, na letišti nás čeká soukromé letadlo. Auta cestují s námi, Jacobe, pokud chceš, můžeš jet na čtyřkolce. Nebo se domluv s Emmem, jestli ti ji naloží do té svojí obludy.

V Norsku budeme někdy kolem sedmi večer, v Sídle o hodinku později, tudíž uvidíte vánočně nasvícené Sídlo. Pokud jste si všimli, na letenkách je znak Organizace. Fungují jako vstupenky na letadlo a zároveň propustky přes bránu,“ rozdala jsem poslední instrukce a zavelela odjezd.

„Čím jsem si zasloužil řízení?“ zeptal se Jazz po cestě na letiště.

„Já řídím v Norsku,“ vysvětlila jsem jednoduše a vylovila z batohu dárek od Tobiase. CD s písničkami od Asonnance. Je to malá česká skupina. Jejich repertoár zahrnuje staré skotské balady, ať už v originále, nebo přeložené do češtiny. Našla jsem je při jedné misi na jihu Čech.

Jejich písničky vydržely celou cestu na letiště. Tam jsem převzala řízení a nacouvala s autem do letadla. A letělo se.

Kdo by byl řekl, že Alice bude tak otravná. Pořád ze mě tahala, jak Sídlo vypadá a jaké tam jsou zvyky. Ušetřen nebyl ani Damien, ale ten se neodvážil poslat ji, po dvou hodinách, do patřičných míst. Zbytek letu jsem byla stulená v Jasperově náručí. Tam mi bylo nejlíp.

Chviličku před sedmou sedělo letadlo na ranveji. Pomalu jsem sjela s autem, počkala na ostatní a pak vyjela v čele. Čekala nás ještě dlouhá cesta. Aspoň, že jsme mohli jet opravdu hodně rychle.

„Jak Sídlo vypadá?“ zeptal se Jasper jen tak mezi řečí.

„Nejsi ty náhodou Alicin bratr?“ povzdechla jsem si nad tou jejich zvědavostí.

„Náhodou jo,“ zazubil se na mě.

„Je to přestavěný hrad. Obrovský komplex s ještě většími pozemky. Znáš to, občas je nuda, takže je potřeba hodně prostoru na zábavu. Zkrátka, k Sídlu patří celý les, ve kterém stojí. Pokoje jsou v prvním patře. V přízemí jsou tréninkové haly, sklady zbraní a podobně. Dokonce jsme si na zakázku nechali vyrobit ty lana, co se na nich houpala Lara Croft. Je na nich sranda. Najdeš tam prostě všechno, co budeš chtít,“ popsala jsem mu svůj bývalý domov.

„To už jsem našel,“ pousmál se a chytl mě za volnou ruku.

Během deseti minut jsme vjížděli z Hoganu do lesa. Už zbýval jen kousek. Jen doufám, že se Emmett s tím obrem vleze do vrat garáže.

Najednou se nám otevřel výhled. Vypadalo nádherně, jako vždycky. Vedle mě se ozval užaslý výdech.

„Tak tady jsem žila,“ broukla jsem tiše a dojela k bráně. Ozvalo se trojí zatroubení a objevil se Patrik. Aha, chytl službu. Malinko jsem stáhla okýnko a úzkou škvírou mu podala naše letenky. Přes tmavená skla nás nemohl vidět a tudíž vůbec netušil, kdo vlastně jsme. Brána se otevřela a umožnila nám vjet dovnitř. Zastavili jsme přímo před vchodem. Všichni byli venku, s usmívajícím se Davidem v čele.

„Camilla!“ vykřikl radostně Tobias, když mě uviděl vystoupit z auta. Než se kdokoli z nás vzpamatoval, už mě objímal. Ostatní následovali jeho příkladu. Během chvilky jsme byli jeden velký chumel rukou a nohou. Damien i já. Když se to trochu uklidnilo a podařilo se mi vymotat se ven, vrátila jsem se zpátky k Jasperovi.

„Bando, chvilku klid. Chci vám představit svou a Damienovu novou rodinu,“ řekla jsem. Teprve teď si všimli jejich přítomnosti.

„Ty vole, upíři vegetariáni,“ ozval se Mathyas.

„Chovej se slušně, ty pako. Nejsem vůl,“ vrátila jsem mu to a rozesmála tak ostatní. Atmosféra se uvolnila. V rychlosti jsme zaparkovali auta v jižním křídle. Emm se kupodivu vešel taky a mohli jsme se vrátit k ostatním. Ještě před tím jsem ale Jaspera odtáhla pryč.

„Pojď, někoho ti ukážu,“ šeptla jsem mu a zamířila ven. Asi dvě stě metrů dál do lesa. Stáli na kopci. Ten obraz vypadal překrásně. Jejich černá srst kontrastovala se sněhem na zemi a splývala s tmou v okolí. Pro lidské oko. Oči upíra viděly skvěle.

„Vy tu máte koně?“ zeptal se nevěřícně, když si je prohlédl. Na tohle netřeba odpovídat.

„Oni se nás nebojí,“ konstatoval ještě víc nevěřícně. Na tohle jsem odpovědět musela.

„Jsou zvyklí,“ pokrčila jsem rameny a pak zapískala. Jeden z nich zvedl hlavu a podíval se naším směrem. Mrazivý vítr mu donesl můj pach. Vzepjal se na zadní. Rozběhla jsem se k němu a on mě napodobil. Při posledním kroku jsem se odrazila a vyskočila mu na hřbet. Znovu se postavil na zadní. Počkala jsem, až dopadne na všechny čtyři a pobídla ho do klusu. Pomalu jsme došli k Jasperovi.

„Lásko, dovol, abych ti představila svého miláčka, Boboha,“ řekla jsem mu. Musela jsem se usmát nad jeho výrazem. Slovo miláček mu vadilo.

„Počkej ve stáji, zaženu je tam,“ houkla jsem na něj a obrátila hřebce zpátky ke stádu. Stiskem stehen jsem ho pobídla do cvalu a dala se do práce. Chvilku to trvalo, ale byli vevnitř. Oves a seno už jim nachystala služba, takže jsem si mohla vlézt k Boboškovi do boxu. Vzala jsem do ruky trochu slámy, smotala ji do víchu a třela jeho srst. Líbilo se mu to. O Jasperovi se ale tohle říct nedalo. Stál před boxem a nevraživě na něj koukal.

„Přece bys na něj nežárlil,“ zeptala jsem se a laškovně ho líbla na rty. Se zavrčením nás strhl do hromady slámy na chodbě. Bobo se na nás koukl a vrátil se ke své večeři.

„Ani nevíš jak moc,“ zavrčel mi do ucha a políbil mě na krk.

„Půjdeme dovnitř, ať nás nezačnou hledat,“ zašeptala jsem zadýchaně a podívala se mu do očí. Ovládat se, bylo, pro nás pro oba, čím dál tím těžší. S povzdechem se postavil a vytáhl mě na nohy. Zavřela jsem stáj a rozběhli jsme se k hlavní budově. Všude bylo plno lidí. Tak nějak jsem si zvykla na ten klid doma. Dav táhl směrem k jídelně. Aha, večeře. Vydali jsme se za nimi. V čele seděl David a kolem něj moje rodina. Šli jsme rovnou k nim.

„Jsou vevnitř,“ oznámila jsem Davidovi a sedla si na čestné místo vedle něj. On věděl, o kom mluvím.

Naklonila jsem se nad jeho talíř a začichala.

„Budeš večeřet?“ zeptal se nevinně.

„Ehm, ne, jedla jsem v letadle,“ zavrtěla jsem hlavou, „naštěstí,“ dodala jsem a mrkla na Damiena. Obsah talíře smrděl ještě hůř, než vypadal. Proboha, jak mi tohle mohlo někdy chutnat.

„Máte nového kuchaře?“ zeptala jsem se s nevinností v očích, a když zavrtěl hlavou, dala jsem mu radu:

„Nebylo by od věci ho vyměnit. I já vařím líp než on.“

„Nechápu, dřív si t taky jedla,“ zakroutil nade mnou hlavou a pokračoval v jídle.

„Esmé si mě moc rozmazlila,“ vysvětlila jsem mu a opřela se o Jaspera. Seděl vedle mě.

„Řekl bys, že jsem byla součástí toho všeho?“ zamumlala jsem a kývla hlavou k ostatním. Všude vládl hlasitý hovor, smích. A tak naprostý chaos. Nechal to naprosto bez komentáře, jen si opřel hlavu o mé rameno a pozoroval ten šrumec.

Po jídle si David vzal slovo a veškerý hluk utichl. Dokonce Emm s Jacobem zmlkli.

„Jak jste si všichni určitě domysleli, pozval jsem Camellii, Damiena a jejich rodinu na oslavy Nového roku. Žádám vás o slušné chování a…“ začal. Už nepokračoval.

„Davide, zkrať to, znáš nás všechny až moc dobře na to, abys věděl, že tohle je jen tvoje přání,“ přerušila jsem ho nevzrušeně. Tobias mi ukázal zdvižený palec. David rezignovaně zavrtěl hlavou. Damiena a Emmetta tím rozesmál.

„Jaspere, prosím, převychovej ji trochu,“ požádal David. Jasper nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Mám ji rád takovou, jaká je,“ dodal a políbil mě na krk.

„Nechte si to do postele,“ ozvalo se od stolu vlevo.

„Lucasi, nezáviď!“ houkla jsem zpátky.

„Tak fajn, to by stačilo!“ srovnal si nás David všechny.

„K zítřejšímu programu. Rozvrhy jednotlivých skupin znáte. Camellie, tebe jen poprosím, abys vzala do tréninku první a šestou skupinu. Domluv se s nimi kdy a zbytek dne si dělej, co chceš. Jsi přece náš host. Jen tě prosím, ať to přežijeme, jasné?“ rozdal nám rozkazy na příští den.

„Jako bych se někdy vás pokusila schválně zabít,“ zamumlala jsem mrzutě směrem k Davidovi. Jenže to slyšeli i všichni ostatní.

„A co ty tvoje pokusy o výrobu speciálních projektilů?“ rýpnul si Dick, náš dvorní chemik.

„Já řekla schválně,“ houkla jsem na něj a s Jasperem otřásal smích.

„Ano lásko, dokázal bych si tě tady představit úplně bez problému. Mimochodem, jak ten pokus dopadl?“ ozval se, když ho smích přešel. Otevřela jsem pusu, ale Damien mě předběhl.

„Vyhodila do luftu celou laboratoř. Věž jsme dohromady dávali dva tejdny,“ odpověděl mu a sálem se nesl smích všech. Tehdy nám však moc veselo nebylo. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Odnesla to jenom věž a moje vlasy. Trvalo tři měsíce, než dorostly do původní délky.

„Camellie, Damiene, ukažte pak Cullenovým pokoje,“ poprosil nás ještě David, dal nám rozchod a sám jídelnu opustil. Zbytek však zůstal.

„Fajn, Davidek nám odešel, tak se do toho pustím já. Dovolte, abych vám představila Cullenovy, svou a Damienovu novou rodinu. Však to znáte, změna je život,“ začala jsem rošádou.

„Zakladatel a vůdce, ve vlkodlačí řeči alfa, je Carlisle. Je to upír doktor, tak bacha na něj. Jakýkoli odběr krve vřele uvítá. Myslím, že jeho oblíbená je AB negativní.

Esmé, Carlisleova manželka, byť o pár století mladší než on. Detail. Esmé je také skvělá kuchařka, nehledě na to, že jídlo nemůže sama ochutnat. Do kuchyně ji tady však nepustím, protože bychom se odtud už nikdy nedostali,“ představovala jsem svou rodinu. Od stolů se ozývaly výbuchy smíchu.

„A proč?“ doneslo se k mým uším. Hans.

„Co proč, proč bychom tady museli zůstat? Nepustili byste nás,“ vysvětlila jsem a srovnala si je do latě.

„A pokračujem v krasojízdě. Dalším členem je Edward, velký umělec a jediný žijící upíří otec na světě. O Johama už jsme se postarali, že.

Spolu se svou životní láskou Isabellou mají dceru. Rennesmé. Naše poloupíře. Nessiiným druhem na věčnost se stal, i přes velké útrapy, že Edwarde, Jacob. Moje oblíbené štěňátko. Máte tu čest poznat pravého a nefalšovaného měniče. Vlka z rezervace La Push.

Rosalie, skvělá sestřička, které ze všeho nejvíc zaleží na rodině. A taky umí hezky vrčet. Obzvlášť na Jacoba, viď Rose,“ hodila jsem jí rukavici. Přijala ji a hravě zavrčela.

„Rosaliin druh je můj bráška z lidského života. Emmett. Schovejte si před ním všechny počítačové hry. Jak je najde, můžete se s nimi na delší dobu rozloučit. To vím z vlastní zkušenosti. Ty svoje jsem ještě neviděla. Jo a taky je závislej na medvídcích.

Alice, hyperaktivní ďáblík, shopaholik. Ten kdo jí nabídne nákupy, upíše se k smrti uchozením. Ač je to nemožné, tenhle skřítek dokáže unavit i neunavitelného.

A nakonec Jasper. Můj Jasper. Veškeré detaily si nechávám pro sebe. Řeknu vám jen to, že Alice je jeho sestra,“ dokončila jsem svou řeč a sedla si zpátky na své místo. V síni vybuchla nálož smíchu.

„Teda, ségra, ty seš vážně číslo,“ dostal ze sebe Emmett mezi jednotlivými výbuchy smíchu. I Carlisle marně skrýval pobavení. Esmé se smála opřená o jeho rameno. Jacob se řehtal jako pominutý a Ness byla hotová z pohledu na něj. Alice mě nejdřív chtěla vraždit pohledem, nejspíš za to upsání k smrti. Nevydržela to, skončila opřená o Damiena a sálem se nesl její zvonivý smích. Já se snažila zachovat kamennou tvář, ale copak to šlo? Se smějícím se Jasperem za zády?

„Zapomněla jsem na Bellu!“ okřikla jsem ten dav a počkala, až utichl.

„Co říct o Belle. Svou věčnou lásku našla v Edwardovi, byla jeho la tua cantante. Děkujme bohu, že to s nima nedopadlo jako s Romeem a Julii. Jak se nám všem doneslo, i ona byla jeho pěvkyně. Tím jedem to jen zamaskovali. No, Bells nedávejte žádné dárky a nepořádejte pro ni oslavu. Ukousne vám hlavu.“ Uklonila jsem za bouřlivých ovací ze strany rodiny i ostatních osob v jídelně.

Místnost se pomalu začala vyprazdňovat. Rychle jsem odchytla Tobiase a Hanse. Musela jsem si s nimi domluvit ten trénink.

„Tak co kluci, co a jak,“ zeptala jsem se.

„No, my máme dvouhodinovku hned v sedm ráno. A šestka začíná v deset,“ odvětil mi Tobi. Velmi rychle se stal mluvčím své skupiny.

„Tak fajn, budu tam,“ souhlasila jsem a běžela zpátky za svými nejbližšími. Damien držel v rukou klíče od našich pokojů.

„Ukaž, to je fajn, máme pokoje na stejné chodbě,“ konstatovala jsem a rovnou zabavila klíč od svého pokoje.

„Tak jo, chcete prohlídku hned, nebo zítra s Damienem?“ zeptala jsem se jich. A vzápětí je vedla chodbami dolů do přízemí.

„Tady dole máme různý tréninkový haly, zbrojnice, střelnice, místnost s bungee lany, později si ji můžete vyzkoušet. Většinu času trávíme tréninkem, ve svých pokojích, ať už po jednou, po dvou, nebo po skupinách. Taky se hodně scházíme tady, ve společenské místnosti. Pořádají se zde plesy, pařby, narozeninové oslavy a tak. Dá se tady i hodně vyblbnout, záleží na tom, co vás baví, jo a Edwarde, to piano v rohu je volné. Stejně jako přízemí, i zde jsou sklady zbraní. Nikdy nevíš,“ prováděla jsem je po svém bývalém domově. Ovšem kuchyni jsem se obloukem vyhnula. Jen tak, pro jistotu.

„No a tady máme pokoje. Damien má klíče, tak si je rozeberte,“ řekla jsem, když jsme došli do patra. Vzápětí jsme tam zbyli jen dva. Já a Jasper. Zatímco se on koukal po obrazech na chodbě, odemkla jsem dveře. Nic se nezměnilo. Jen knihovna byla prázdná a postel čistě povlečená.

„Stejný barvy, jako doma, co?“ ozvalo se za mými zády. Pousmála jsem se a vtáhla ho dovnitř. A zamkla.

„Koupelna je za těmi dveřmi,“ ukázala jsem na dveře vlevo. Ty vpravo byli do šatny. Někdo holt vybalit musí. Tak jsem se toho chopila a Jazze poslala do sprchy.

„Já tu Alice vážně uškrtím!“ zašeptala jsem vztekle po prozkoumání obsahu našich kufrů. Místo normálního trička na spaní, nebo nějakého pyžama samý satén a krajka. Zničehonic mi před obličejem visela košile, ve které jsem spala u Jaspera poprvé.

„Už jsem ti říkala, že tě miluju?“ zeptala jsem se ho a vděčně popadla košili. Naoko se zamyslel.

„Hm myslím, že jo, ale klidně to opakuj, pěkně se to poslouchá,“ vypadlo z něj a přitáhl si mě blíž k sobě. Ale no tak, tohle je moje hláška. Zlehka jsem ho líbla na rty.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem, vysmekla se mu a se smíchem utekla do sprchy. Odpověděl mi zavrčením, ale nechal mě jít.

Vrátila jsem se za chvilku, stál u okna a pozoroval noční oblohu.

„Je tady krásně,“ promluvil, když jsem se opřela o jeho záda. Tak to můžu potvrdit.

„Počkej, až uvidíš východ slunce,“ navnadila jsem ho a přitulila se ještě blíž. Pomaloučku se otočil čelem ke mně.

„Budeš se dívat se mnou?“ zeptal se. Ráda bych mu odpověděla kladně, ale tou dobou už budu dávat začátečníkům kapky.

„Ráda bych, ale v sedm mám nástup na trénink a teď v zimě svítá pozdě,“ povzdechla jsem si a přešla k oknu. Teď mě zezadu objal on.

„Nevadí, máme dva týdny. Mohl bych se na ten trénink dívat?“ Jeho hlas zněl dychtivě.

„Jo, proč ne, ostatně, můžeš se i zapojit, první skupina jsou nováčci. S tou druhou už to bude jen kočkování mezi mnou a jimi. Jsme na stejné úrovni,“ nabídla jsem mu. Přijal to nadšeně.

„Ale dáš na sebe pozor, slib mi to. Při tréninku používáme diamantové meče,“ poprosila jsem ho rychle. Slíbil.

„Tak šup do postele. Ať jsi ráno fit,“ donesl mě k posteli a položil do peřin.

Moje postýlka, můj Jasper, co víc si přát.