Na Rozcestí... 1. Verze

***

Konečně středa. Já i Sebastián máme volno. Jsme domluvení na půl pátou v parku u kapličky. Je sice už konec podzimu a venku začíná brzy tma, ale nám to nevadí. Dneska na sebe máme celou noc. Ráno ani jeden nevstáváme brzy na přednášky ani cvičení, což je naprosto supr a můžeme se dospat dopoledne.

Dojdu do parku trochu v předstihu. Čekala jsem, že mi cesta bude trvat déle, ale nevadí. Chci se posadit na lavičku vedle staré zdi, když v tom mě někdo zatáhne za roh.

" No konečně. Už jsem myslel, že dorazíte spolu. Všechno si nám usnadnila." Řekne mi povědomí hlas a snaží se mě odvést pryč. Začnu se automaticky bránit. Povede se mi otočit a poznám svého spolužáka ze střední a vlastně i mého bývalého přítele. Spíš jen kámoše. Nikdy jsme spolu nic neměli.

" Co po mě chceš? A co tu děláš?

" Více méně si chci promluvit."

" Jo to je skvělý, vybral jsi si dokonalý čas. Já teď nemůžu."

" Ale můžeš. Myslím, že můžeme začít klidně tady."

Přitáhne si mě Honza k sobě a začne líbat. Já se začnu bránit.

" Co to tady předvádíš? Nech mě! Pusť!"

" Zapomeň, cožpak si zapomněla, jak se ti to se mnou líbilo?"

" To je minulost. Momentálně jsem šťastně zamilovaná. Tak mě nech být čau."

" Ale kam ten spěch."

Chytne mě pevně za ruku a přitáhne k sobě, abych se nemohla bránit. Opře si mě o zeď a začne opět líbat. Bráním se, jak můžu. Povede se mi ho kousnout.

" Si blbá?"

" Ano a myslím, že tu se mnou zbytečně ztrácíš čas."

" Nejsem stejného názoru. Zlatíčko."

Pořád mě drží u zdi. A mě docvakne, že tohle není sranda, ale holý fakt. Že se něco děje a nevím jak s toho ven. Nejspíš ho jen tak nepřesvědčím, aby mě pustil. Začnu e s ním tedy prát. Je jasné, že mě větší sílu ale pokusit se můžu. Docela mám strach. Takhle ho neznám. V hlavě mám zmatek. Sebastian na mě určitě čeká, anebo pokud není hluchej, musí náš rozhovor slyšet, ale proč tedy nezasáhne? Začnu Honzovi vyhrožovat, křikem. Jen se mi vysměje.

" Pokud máš pocit, že toho tvýho nezvládnu, křič si. Mám pocit, že teď ti moc nepomůže. A nikdo jiný tu vlastně v tuhle pozdní hodinu určitě nebude. Jak dokonale si vybrala místo. Počítám, že si ho vybrala ty."

Konečně. Odstrčím Honzu od sebe a kopnu přesně. Se divím, že jsem se trefila. Vezmu nohy na ramena a pádím rychle pryč. Ani se nerozhlížím. Jednoduše utíkám. Slyším jak za mnou Honza volá, že sem totální kráva a že mě stejně dostane. Chvilku běžím sama. Pak uslyším za sebou kroky. Pokusím se zrychlit a zahnu za roh. Na konci ulice se otočím a zjistím, že jsem rychlejší jak Honza a mám slušný náskok. Opět zahnu za roh.

V tom mě strhnou z mé trasy něčí silné ruce. Chtěla jsem poplašeně vykřiknout, ale pohotově mi dotyčný zakryl ústa. Přitáhl k sobě a zapadl do dveří domu za námi.

1. Verze:

V okamžiku, kdy ten dotyčný chytl, mnou projel neskutečný strach. První myšlenka byla, tak a teď už mě má v hrsti. Bylo pochopitelný, že nebude pracovat sám.
Začala jsem automaticky kolem sebe mlátit rukama, kopat nohama a škrábat. V okamžiku, kdy mě postavil na zem jsem se k ní se vší ladností svezla. Došla mi veškerá síla a já ztratila vědomí. Byla jsem psychicky neskutečně vyčerpaná a neměla jsem víc sil bojovat.

………………………………………………………………………………………..

Posadím se vylekaně v nějaké místnosti. Ležím přikrytá dekou v něčí posteli.
Úplně dezorientovaná přelítnu pohledem celý pokoj. Neznám to tu. To ve mně vyvolá paniku.
Uklidním se v okamžiku otevření dveří ve kterých stojí můj Sebastian.

" Ahoj, jak se cítíš?"

" Unaveně. A jak jsem se sem dostala? Já si toho moc nepamatuju. Vím, že jsem utíkala ….. a ty jsi mě chytil a zatáhl do toho domu?"

" Jo, přišel jsem na schůzku pozdě, zdržel mě kamarád. Tím se ti chci taky omluvit. Kdybych dorazil včas, nic by se ti nestalo. Slyšel jsem, jak se s někým dohaduješ, pak jsem slyšel, jak ti nadává a nakonec jak prcháš. On za chvilku vyběhl za tebou, a mě napadlo ti nadběhnout a pomoct ti. Došlo mi, že po tobě nechce nic pozitivního. Jenže jak jsem tě chytil byla jsi úplně vyděšená a nereagovala jsi, kdo na tebe mluví. A omdlela jsi mi v náručí. Docela jsi mě vystrašila, a proto jsem tě vzal k sobě."

" Děkuju. Pokazila jsme celý večer." Začnou se mi do očí drát slzy.

" Neblbni, nemáš se za co omlouvat. Já tě neměl nechat čekat. A teď se tím nebudeme trápit. Je fajn, že to dobře dopadlo a už jsi v bezpečí."

Obejme mě a začne láskyplně líbat.


***