Na Rozcestí... 2. Verze

Konečně středa. Já i Sebastián máme volno. Jsme domluvení na půl pátou v parku u kapličky. Je sice už konec podzimu a venku začíná brzy tma, ale nám to nevadí. Dneska na sebe máme celou noc. Ráno ani jeden nevstáváme brzy na přednášky ani cvičení, což je naprosto supr a můžeme se dospat dopoledne.

Dojdu do parku trochu v předstihu. Čekala jsem, že mi cesta bude trvat déle, ale nevadí. Chci se posadit na lavičku vedle staré zdi, když v tom mě někdo zatáhne za roh.

" No konečně. Už jsem myslel, že dorazíte spolu. Všechno si nám usnadnila." Řekne mi povědomí hlas a snaží se mě odvést pryč. Začnu se automaticky bránit. Povede se mi otočit a poznám svého spolužáka ze střední a vlastně i mého bývalého přítele. Spíš nepřítele.
Nikdy jsme spolu nic neměli.

" Co po mě chceš? A co tu děláš?

" Více méně si chci promluvit."

" Jo to je skvělý, vybral jsi si dokonalý čas. Já teď nemůžu."

" Ale můžeš. Myslím, že můžeme začít klidně tady."

Přitáhne si mě Honza k sobě a začne líbat. Já se začnu bránit.

" Co to tady předvádíš? Nech mě! Pusť!"

" Zapomeň, cožpak si zapomněla, jak se ti to se mnou líbilo?"

" To je minulost. Momentálně jsem šťastně zamilovaná. Tak mě nech být čau."

" Ale kam ten spěch."

Chytne mě pevně za ruku a přitáhne k sobě, abych se nemohla bránit. Opře si mě o zeď a začne opět líbat. Bráním se, jak můžu. Povede se mi ho kousnout.

" Si blbá?"

" Ano a myslím, že tu se mnou zbytečně ztrácíš čas."

" Nejsem stejného názoru. Zlatíčko."

Pořád mě drží u zdi. A mě docvakne, že tohle není sranda, ale holý fakt. Že se něco děje a nevím jak s toho ven. Nejspíš ho jen tak nepřesvědčím, aby mě pustil. Začnu e s ním tedy prát. Je jasné, že mě větší sílu ale pokusit se můžu. Docela mám strach. Takhle ho neznám. V hlavě mám zmatek. Sebastian na mě určitě čeká, anebo pokud není hluchej, musí náš rozhovor slyšet, ale proč tedy nezasáhne? Začnu Honzovi vyhrožovat, křikem. Jen se mi vysměje.

" Pokud máš pocit, že toho tvýho nezvládnu, křič si. Mám pocit, že teď ti moc nepomůže. A nikdo jiný tu vlastně v tuhle pozdní hodinu určitě nebude. Jak dokonale si vybrala místo. Počítám, že si ho vybrala ty."

Konečně. Odstrčím Honzu od sebe a kopnu přesně. Se divím, že jsem se trefila. Vezmu nohy na ramena a pádím rychle pryč. Ani se nerozhlížím. Jednoduše utíkám. Slyším jak za mnou Honza volá, že sem totální kráva a že mě stejně dostane. Chvilku běžím sama. Pak uslyším za sebou kroky. Pokusím se zrychlit a zahnu za roh. Na konci ulice se otočím a zjistím, že jsem rychlejší jak Honza a mám slušný náskok. Opět zahnu za roh.

V tom mě strhnou z mé trasy něčí silné ruce. Chtěla jsem poplašeně vykřiknout, ale pohotově mi dotyčný zakryl ústa. Přitáhl k sobě a zapadl do dveří domu za námi.

2. Verze:

V okamžiku, kdy ten dotyčný chytl, mnou projel neskutečný strach. První myšlenka byla, tak a teď už mě má v hrsti. Bylo pochopitelný, že nebude pracovat sám. Začala jsem automaticky kolem sebe mlátit rukama, kopat nohama a škrábat.

" Pššš.. Nech toho. To jsem já." Podle hlasu poznám Seba a přestanu se bránit.

Postaví mě opatrně na zem a podívá se mi do uplakaného, vyděšeného a úplně bílého obličeje.
Já se opřu jednou rukou o zeď a nechám emocím volný průběh. Cítím jak ztrácím půdu pod nohama. Seb mě podepře a posadí se se mnou na klíně na schody pro nás neznámém domě.
Po pár minutách se konečně jakž takž seberu a Seb zavolá kámošovi, kde je a jestli by nás nehodil domů. Ten souhlasí a my se vydáme směrem, kterým by měl mít zaparkované auto. Je to kousek. Přes dvě ulice. Sebastián mě vezme kolem pasu a vydáme se na cest.

" Už je ti líp? " Prohlíží si mě každou chviličku.

" Jo už je mi líp." Odpovím a pokusím se o jakýsi úsměv.

" Ok, vrátila se ti i barva. Myslel jsem, že se mi každou chvilkou složíš."

" Neměla jsem k tomu daleko." Přiznám, ač nerada.

Zahneme za poslední zatáčku a já se zarazím v půl kroku. Zastaví se v tu chvíli asi celej můj krevní oběh jelikož úplně zblednu, úplně zapomenu dýchat a je ve mně malinkatá dušička.
Přímo před námi stojí Marek a s ním Honza.

" Děje se něco?" Podívá se na mě Seb.

" Odkud je znáš?"¨

" Marka od dětství a toho druhého kluka neznám. A ty?"

" Ze střední a ten pro tebe neznámej mě chtěl.." Větu nedokončím. Jelikož mě přeruší
Marek.

" Dobře naplánované. Čekal jsem to trochu víc bez problémů, ale to bys nebyla ty viď?"

Škodolibě se usměje. A pokračuje.

" Myslím, že pokud nám jí dáš bez keců nic se ti Sebe nestane. A ještě jedna podmínka budeš držet klapačku."

" Co to má znamenat?"

" Co? Jednoduše, tady s Honzou máme s tvojí milou nevyřízené účty. Nepochlubila se ti krasotinka, jak nás všechny tahala jen za nos. Dělala, jak se jí líbíme, jak nás miluje ale jak jsme se jí dotkli, brala do zaječích? Máme jí toho tolik říct a dluží nám to. Sehnali jsme jí skvělej kšeft v zahraničí. Kam tak moc chtěla."

" To není pravda, vždy jsem s vámi jednala narovinu a řekla jsme jasně, že s vámi nic mít nikdy nebudu. Jen vy jste si vzali do hlavy, že se se mnou vyspíte. Dokonce jste se nebáli se o mě sázet."

" Ale… "

Začnou se pomalu k nám přibližovat. Chytnu lehce Seba za rukáv a začnu couvat.

" Uteč!" Řeknu zoufale a čekám na Seba reakci. Jenže ten se rozhodne s klukama prát.

" Já ho zvládnu, chyť ji." Ukáže na mě Honza a pustí se do Seba. Já už nezaváhám ani vteřinku a rozeběhnu se pryč.

Cítím se strašně. Jako kdyby mi srdce svíral ledovou rukou. Bojím se zastavit, otočit, vrátit se, bojím se strašně moc o Seba. Za sebou už delší dobu neslyším žádný pohyb. Jasný Marek nemá žádnou výdrž. A v běhu na mě moc lidí nikdy nemělo.
Konečně zastavím. Mám pocit, že srdce a plíce tohle nezvládnou. Do očí se mi nahrnou slzy. Svezu se podél zdi. Co teď mám dělat?

Nakonec vylovím mobil a zavolám svojí kamarádce, aby mi poslala číslo na svého přítele, který je zároveň nejlepší kamarád Seba. Vezme mi hovor okamžitě. Vysvětlím mu situaci a poprosím ho, aby zajel na místo, kde došlo k našemu střetu a kde sem Seba nechala.
Po půl hodině se mi ozve, že ho tam našel a že jedou k Sebovi domů. Poděkuju a pomalu se vydám za nima. Nemám to zrovna blízko, ale musím se tam dostat. Musím ho vidět. Musím vidět, že je v pořádku.

Za necelou hodinku se dostanu před jeho dům. Zazvoním a počkám až mi příjde otevřít Tim. Pozdravím ho, projdu kolem něj a vydám se vyčerpaná po schodech do Seba pokoje. Najdu ho ležet v posteli. Má nateklý pravý oko a rozbitý ret. Začnou mi z očí stékat slzy.
Jen kvůli mně ho zmlátili.
Svezu se vedle postele a položím si k němu hlavu, chytím ho lehce za ruku a vyčerpáním také usnu.

Ráno se probudím v jeho objetí. Ještě spí. Lehce ho políbím na rty a nechám hlavu opřenou o jeho hruď a pozoruji jeho klidný dech.