Nath - Kapitola V.

„Čau, Nathe, to jsem já, Lan.“ Začal jsem telefonický hovor.
„Jo, já vím, přestav si, že na mobilu se ti ukáže, kdo volá.“ Řekl trošku posměšně.
„Heh, jo, síla zvyku, promiň.“ Zasmál jsem se, „Dívej, napadlo mě… Jestli dneska nemáš nic jiného v plánu, já totiž nic nemám, mohli bysme se u nás podívat na nějakej film. Klidně vezmi nějakou tu svou romantickou blbost.“ Hned, jak jsem to dořekl, praštil jsme se do čela. Jednak kvůli opravdu přehlednému přednesu dnešního programu, a jednak kvůli tomu, že jsem mu dovolil, aby si přinesl nějaký svůj film.
„To má být jako rande?“ zeptal se Nath a na svůdnosti nešetřil.
„Uklidni se, jestli nechceš, trhni si.“ Na jeho vtípky jsem si zvykl, ale nikdy jsem na ně nepřistoupil. Jednou jsem tu chybu udělal, a svými dotazy a narážkami mě dostal do kouta. Tak trapně mi ještě nikdy nebylo.
„V osm jsem tam!“ rozhodl pobaveně a zavěsil.

Úderem osmé hodiny se ozvalo bušení na dveře. Šel jsem otevřít.
„Tak jsem tady! A mám i nějaký filmy!“ hulákal Nathan.
„Cože? Ty jdeš přesně?“, divil jsem se, „Doufám, že to není žádnej doják, jinak tě lištím!“ snažil jsem se uklidnit, ale věděl jsem, že naprosto zbytečně.
„Bude se ti líbit!“ nadšení ho neopouštělo. Rozjařený jako malé dítě vletěl do mého pokoje a tradičně se uvelebil na svém nejoblíbenějším místě – mé posteli.
Došel jsem tam za ním.
„Tak to pusť…“ svolil jsem a sedl si před něj na zem a opřel jsem se o bok lůžka.
„A popcorn nemáš?“ zeptal se Nath tak dětským hlasem, že jsem se až lekl. „Plošííím!“ zašišlal.
Se smíchem jsem doklusal do kuchyně a zpátky jsem se vrátil s obří mísou popcornu.
Naprosto nečekaně mi ji zabavil.
…
„Ten film je strašně nudnej!“ zaskuhral jsem už po několikáté.
„Těch pět minut do konce to už vydržíš!“
„Že to končí za pět minut říkáš poslední půl hodiny pořád dokola!“
„No však teď už to bude vážně končit!“
„Hm…“
Tupě jsem zíral přímo na obrazovku a nechápal děj. Nějaký muž tam brečel nad fotkou své ženy, která mu umřela.Dokud ale žila, pořád se spolu hádali a vypadali na to, že se zabijí. Celý film se ti dva hádali, a teď, když by si jeden myslel, že bude klid, začne ten chlápek brečet.
Zavřel jsem oči a v duchu počítal vteřiny, jak dlouho ještě budu trpět.
Nathan se zavrtěl na posteli, ale se mnou to ani nehnulo.
Najednou jsem ucítil něco na svém rameni. Ohlédl jsem se.
Nathanův obličej byl nebezpečně blízko mému.
„Můžu? Už mě bolí záda…“ zeptal se.
Lehl si na posteli a natáhl se tak, že si bradu položil na mé rameno. Nechápal jsem, jak se mu tak může pohodlně dívat, ale to byl jeho problém.
„Jo, proč ne, když ti to vyhovuje… vzbuď mě, až to skončí!“
„Drsňáku…“ zamumlal si sám pro sebe.

„Lane, vzbuď se, přišel si o to nejlepší!“ zacloumal se mnou Nath. Asi jsem vážně usnul.
„O co? Ta ženská ožila a šťastně spolu odešli do západu slunce?“ zabručel jsem.
„Jsi hnusnej…“ řekl a svezl se z postele na zem, přímo vedle mě.
„Ne, jenom vážně nechápu tyhle romantický ptákoviny. Některý filmy jsou dobrý, třeba Titanic, ten měl hlavu a patu. Ale tohle je přetažený za vlasy!“ snažil jsem se mu vysvětlit.
„Ale to je na tom to hezký!“ kladl důraz na každé slovo a přiblížil se ke mně.
„Mohlo by to konkurovat těm ujetým telenovelám, na který civíš!“ rýpl jsem do něj.
„Ale telenovely jsou taky dobrý!“ bránil si pořád to své a zase se vedle mě zavrtěl.
„Co je na nich dobrýho?!“ nechápal jsem, navíc mi to přišlo jako dobrý argument.
„Že nikdy nevíš,…“ řekl a přisunul se ke mně ještě blíž, „co se může stát.“ konec věty zašeptal a přitiskl své rty k mým.
Pomalu mě líbal a já se nebránil, naopak jsem mu rukou prohrábl vlasy a snažil se přizpůsobit pohybu jeho čím dál dravějších polibků.
„Lane, vzbuď se, už to skončilo!“ najednou se mnou něco zacloumalo. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že ležím na zemi, obličejem otočený k posteli.
„Já jsem fakt usnul?“ zeptal jsem se trošku mimo.
„Jo…“ odpověděl suše Nath.
„Pěkný… a proč si mě nevzbudil?“ zeptal jsem se a posadil jsem se.
„Protože film byl zrovna v nejlepším!“ odsekl.
Táhlo mě za krkem.
„Jo, a tak mě necháš spát v tak stupidní poloze. To je od tebe vážně milý, děkuju…“ zaskuhral jsem a promasíroval si jednou rukou krční svaly.
„Chceš namasírovat?“ zeptal se ochotně Nath.
Vzpomněl jsem si na svůj sen.
„Ne… snad někdy jindy… ale díky…“

Je asi půl čtvrté ráno. Nathan spí vedle v mém pokoji na posteli, a já jsem si rozestlal na pohovce.
Je jedna z těch nesnesitelně teplých letních nocí, a tak jsem přes sebe místo deky přehodil jen prostěradlo a okno jsem nechal otevřené dokořán.
Sleduji záclonu, která se s každým mírným vánkem vzedme a zase se pomalu spustí na své původní místo.
Obloha je jasná, bez mraků. Mám přímý výhled na měsíc. Za pár dní bude úplněk.
Ale tohle všechno není středem mého soustředění.
Moje myšlenky teď směřují k tomu snu. K tomu absurdnímu, nepochopitelnému snu.
Nevím proč, ale nemůžu se ho jen tak zbavit. Jindy bych nad takovou maličkostí mávl rukou, ale teď to nejde.
Pořád za tím něco hledám. Ale nemůžu na nic přijít.
Je to snad jen trošku nadsazený projev mé důvěry v Nathana? Projev našeho přátelství?
Nebo je to něco víc?
Jak by ale mohlo? Já nejsem takový, nejsem homosexuál, nemůžu být. Nepřitahují mě muži. Vždycky jsem si všímal žen.
Ale proč jsem v tom snu neucukl? Proč jsem nepřestal? Proč jsem mu to dovolil? Nejhorší na tom bylo, že mi to nevadilo! Jako kdybych to chtěl.
Vůbec nejhorší na tom je, že ani teď mi ta představa není proti srsti.
Jsem zmatený. A to hodně. Nerozumím tomu.
Na jednu stranu chci usnout a pokračovat v tom snu, na stranu druhou bych si za to dal pár facek.
Ne, tak to určitě není. Jsem unavený, jsem mimo. Poslední dny byly těžké, a teďka jsou skoro čtyři hodiny ráno.
Jsem nevyspaný, nevím, co dělám.
Jo, to bude tím.
Stačí se prospat a všechno zas bude v pohodě.