MYSTÉRIUM LÁSKY: XV. ZENITOVÝ PROŽITEK

V tichosti jsem tam stála bezmála hodinu a čekala na Williamovu reakci. K mé smůle se nic nedělo tak jsem se s těžkým srdcem odporoučela do svého pokoje. Tam jsem se posadila k oknu a se slzami v očích zírala na potemnělé nebe.
Už se rozednívalo, když jsem stále sledovala oblohu, tu noc jsem vůbec nezamhouřila oči. Přepadal mě pocit smutku, který byl silnější než únava. Čas tiše plynul, únava se nedostavovala a William nikde.
Před snídaní přišla Alice s psaním. S nadšením jsem ho hned otevřela a dala se do čtení. „Lady Victorie, je smutná láska tam ve Vašich očích, vybledlá perla, zmizelý sníh, tam do očí snesu Vám nebe tam do očí. Bláhové srdce zní na poplach, hledá sny s láskou, z níž nezbude prach, tam do srdce vložím Vám měsíc tam do srdce. Rána pozlatím Vám, láskou roztančím Vaše noci tam, co hvězdy svítí, najdeme jméno pro svůj pocit, tam ke hvězdám vložím lásku, tam ke hvězdám. Váš beznadějně zamilovaný Lord Richard.“
Slova Lorda Richarda mě rozplakala natolik, že jsem nebyla schopná cokoliv říct a odpovědět tak Alici na její otázku: Co mne tak rozplakalo. Po chvíli jsem jí slova v dopise přečetla. Alice se nestačila divit, také neměla slov. O něco později jsme se obě domluvily, že k Jeho Veličenstvu se nemá cenu chovat lhostejně, neboť by si stejně prosadil svou.
Po společném uvážení s Alicí jsem Lordu Richardovi napsala toto: Vaše Veličenstvo, já píši Vám, a přesto mé srdce sužuje hluboký žal. Víte, nesmírně si vážím Vaší upřímnosti, dojala mne až k slzám. Ale ač jsou Vaše slova sebeupřímnější, mé srdce náleží jinému muži. A tak to zůstane navždy. Vaše zarmoucená Lady Victorie. Když jsem dopsala, předala jsem dopis Alici a nešťastně si povzdechla. „ACH“.
Zatím co den minul po dni, nepřišla stále žádná odpověď. Jak od mého muže, tak i od Jeho Veličenstva. Velmi mě to trápilo, protože jsem si uvědomovala, jak krutě jsem oběma ublížila. Ačkoli jsem to takhle nikdy nechtěla, za jejich trápení nesu svůj podíl viny.
Když už jsem pomalu ztratila i poslední naději, neočekávaně dorazil posel s psaním pro mou maličkost. Neskutečně mě to potěšilo a s nadšením jsem se dala do čtení. „Lady Victorie. Tvá bolest není láska. Vím to a cítím to stejně tak jako Ty, miláčku. Ale nemusíš se bát – jsem tu pro Tebe. Nikdy jsem nesnil, že bych potřeboval někoho, jako jsi Ty. A nikdy jsem nesnil, že bych potřeboval někoho jako Ty. Můj miláčku, jak jsi krásná. Ty jsi mne nechala snít. Prosím vezmi mne do Tvého náručí. Toužím po Tvém dotyku a dychtím po Tvé vůni, která rozechvívá mé tělo. Nech mne probudit se v Tvé náruči. Chci, abys mne milovala, protože Ty jediná můžeš. Jak dlouho musíme čekat na lásku, co tak pomalu mizí?! Jen chci, abys věděla, že vždycky budu čekat, protože Tě tak miluji a jsem tu pro Tebe. Tvůj William.
Sotva jsem to dočetla, odložila jsem dopis od Williama na stůl a rozběhla jsem se k jeho pokoji. Nedočkavě jsem zaklepala na dveře a čekala na vyzvání. Když můj muž otevřel dveře, bez rozmyšlení jsem mu skočila do náruče a pevně ho objala kolem krku. Williama můj čin mile překvapil, neboť mě vzal do náruče a políbil mé rty, jak to umí jen on. Na to jsem si přitáhla jeho tvář a políbení mu vrátila. Přičemž jsme se po chvíli začali divoce líbat a za nedlouho jsme se už vášnivě milovali. V ten moment šlo všechno stranou i Lord Richard. Byly tu jen dvě nahé těla s jednou duší...