Bez duše

Náhle se objevila na hlavní třídě, kde obvykle bývá hodně lidí. Ale v tuto hodinu tady nebyla ani živáčka. Kostelní hodiny právě odbíjely 11 hodin. Jediným světlem širokodaleko byl měsíc a pouliční lampa, která byla schovaná v korunách zasněženého stromu. Otáčela se pořád dokola a přemýšlela, proč ji nohy zavedly právě na tohle místo. Zima byla nesnesitelná. Jako by se jí dralo pod kůži tisíce ostrých jehliček. Dokonce i konečky jejich havraně černých vlasů zmrzaly a pomalu bělaly. Hlavou jí proplouvalo spoustu myšlenek, které ji v tu chvíli tížily. Má smysl se neustále honit za svými sny, i když stějně víte, že se nikdy nesplní? Tuto otázku si pokládala už poněkolikáté. Do této chvíle byla Aubrey snílek s hlavou v oblacích, ale teď se její situace obrátila o 360° a pomalu se z ní stávala realistka, které nevěří nikomu ani ničemu.

S těžkou hlavou tedy usedla na zmrzlou lavičku a zápálila si cigaretu. Pozorovala zmrzlé jezírko a sníh, který se třpytil v záři pouliční lampy. Tenhle pohled milovala. Jako jediná věc v ní dokázal vyvolat pocit klidu a jistoty. Aubrey doteď vedla normální spořádaný život, jako každý druhý až té doby, nežli potkala jeho. On byl to, co celý svůj život hledala. Dříve nevěděla co je to štěstí. Ale s ním poznala, že život má cenu žít. On se náhle objevil a Ona mu dala celé své já. Ale také náhle zmizel. Byl nemocný a zemřel na rakovinu. Takže jak jí štěstí potkalo, tak ji také opustilo. Strávila s ním několik krásných měsíců během kterých oba byli šťastní. Ovšem teď když postrádala veškerý smysl svého života měla pocit, jako by se nacházela ve světě, kde už nemá co dělat. Připadala si jak ze sklem, pozorujíc okolní plynoucí život ostatních. A proto se rozhodla s tím skoncovat.

Ano, Abrey si podřezala žíly. Jediným štěstím bylo že ji včas našla její matka, která se zhroutila z toho, co její dcerka provedla. Vůbec netušila že se Aubrey utápí v nekonečných depresích ze svého mizerného života. Rozhodla se, že ji umístít do psychiatrické léčebny, protože se bála, aby to její dcera neuděla znovu, ale tentokráté už úspěsně.

Proto teď sedí na parapetu u okna a ven vzhlíží skrz mříže. Je agresivní, protože dle jejího názoru zde nemá co dělat, mezi samými psychopaty. Přeci je nemůžou jen tak zavřít do blázince jen proto, že už tady nechce být. Postrádá smysl života, tak nač zabírat místo dalším? Je tady zavřená, jako myš v kleci. Nejhorší je, že jí není pomoci. Propustí ji pouze tehdy, až se začně chovat, jako by v ní dřímal život. Takže bude muset použít svou nejspolehlivější zbraň přetvářku.