chlast je svině

Dopil jsem poslední sklenku whisky, dokouřil poslední cigaretu a vydal se na cestu domů.
Cestou mě přepadaly zvláštní myšlenky. Nevím nic. Byl jsem vožralej jak prase. Nechtěl jsem se vrátit domů. čeká tam na mě manželka a tři děti. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, co bych jim mohl v tomto stavu udělat.
Nechtělo se mi ani přespat venku na zemi. Bylo tam něco kolem -12 stupňů pod nulou. Ale nakonec jsem se rozhodl pro tu druhou variantu. Než jsem usnul, uslyšel jsem hlas. Říkal mi: "Dobře si rozmysli, co děláš!" Nevím, koho nebo co jsem slyšel. Možná to bylo moje svědomí. Ale bylo mi to fuk. Netušil jsem, by se mi mohlo stát. Říkal jsem si, že maximálně chytnu zimnici nebo horečku a druhý den už se budu léčit doma v posteli, manželka mi bude vařit čaje, uslyším děti, jak si venku hrají a dovádějí. Tak jsem usnul. Sám, na opuštěné louce, pod sebou jsem měl jenom kabát, který mi darovala manželka k našemu výročí. Někdy v noci jsem se probudil. Cítil jsem takové divné brnění u srdce. Byla mi hrozná zima. Taková, že už ani nepřicházelo v úvahu jen tak usnout. Ležel jsem tam stále jenom v tom sněhu na kabátě a klepal jsem se, jako pes, se kterým jste nikdy nešli na vyšetření ani na prohlídku k veterináři. Pokusil jsem se zvednout a dojít domů. Nšlo to. Nohy se mi jen zabořily hlouběji do sněhu, ale ani jsem se nehnul z místa. Po úplném vynaložení sil jsem se nakonec postavil. Mé děti si už určitě staví na zahradě sněhuláky a těší se na dárky. Musím rychle domů pomoci manželce vybrat dárečky pro Britney, Mikyho a Jacka. Podíval jsem se na nohy. Měl jsem pocit, jako bych byl bez bot. Ale najednou vidím celé město i s hospodou, celou zemi i s městem a celý svět i se zemí. Jsem v nebi! Zemřel jsem! Umrzl jsem! Co děti? Co manželka? Hlavou se mi honilo tisíce otázek ale odpovědi nikde. Hospoda bylo poslední místo, které jsem navštívil před svojí smrtí. Opravdu mi to ale stálo za to?