Zbořený zámky

Melanie ležela ve vysoké trávě vonící životem a létem. Ruce měla složené za hlavou, aby se skrz stébla kolébající se ve větru mohla dívat přímo do slunce. Hlavou jí kroužily vzpomínky na minulé léto. Strávili ho celé spolu. Navštívili mnoho míst, ale tuhle louku měli nejraději. Leželi tu a snili o společné budoucnosti.
„Jednou si tě vezmu,“ prohlásil Tonda.
„Kam? Kam si mě vezmeš?“ smála se Melanie.
Tenkrát se mu vysmála. Nevěřila mu, protože nevěděl, co chce a ona nechtěla žít okamžikem. „Všechno nebo nic,“ řekla a on jí věnoval jeden za svých nejhlubších pohledů.
„A co když se něco stane?“ zašeptala.
„Se mnou se ti nic nestane.“
Minulé léto bylo opojnější než víno, sladší než med a blahodárnější než koupel. Minulé léto byl mír.


Tonda byl schovaný mezi sutinami z rozbořeného zámku. Dýchal prach a žvýkal hlínu. Odevšad se ozývala palba. Jsou to naši? Nebo se pohne a schytá kulku od nepřítele? Takhle by tu mohl ležet ještě několik dní. Všechno nebo nic, řekla by Melanie. Zamrkal a bez rozmyslu přeběhl ulici.


Měla žít okamžikem. Měla mu dovolit, aby jí postavil všechny ty vzdušné zámky, měla mu to dovolit, aby měla na co vzpomínat. Měla mu to dovolit, ale neudělala to. Jednou se tvé vzdušné zámky zřítí rovnou na tebe a zhyneš v jejich rozvalinách rychlou a milosrdnou smrtí, řekla mu. Jen pokrčil rameny.
Zamrkala. Nebude brečet. Sebrala z trávy lodičky a vydala se bosa k lesu. Našlapovala zlehka, přesto ji ostrá stébla řezala do chodidel a štípala... štípala? Po cestě se plazil had.
Než se jí zatmělo před očima, pomyslela si: S ním by se mi nic nestalo.


Běžel ulicí a nevnímal nic jiného než tlukot vlastního srdce. Lidé křičeli, vrtulníky rachotily, kulky létaly vzduchem. Země umírala pod návaly zla. Veškeré jeho myšlenky se scvrkly do jediného slova: chaos.
Později mu nebylo jasné, jak se vlastně dostal do zázemí. Když přijal telegram o Melaniině smrti, nechápal, jak to vlastně ustál. Před očima měl všechny své kamarády, které viděl padnout, všechny budovy, které byly rozbombardovány, zbořený zámek, jehož sutinami se ještě před pár hodinami brodil. Tam byla smrt. Tam. Ne doma. Připadalo mu to stejně nepochopitelné jako studený oheň nebo hořící led.