Nath - Kapitola VII.

„Jak se ti líbil film?“ zeptal se mě Nathan po cestě domů.
„Nic moc, znám lepší.“
„Ty fakt nejsi na romantický…“
„To fakt ne…“
Ticho. Měl jsem po náladě. Ten nepovedený Nathanův vtípek na začátku filmu jsem se snažil ignorovat, ale na náladě mi nepřidal. Po zbytek filmu mi dal Nathan pokoj, třeba doufal, že se uklidním.
„Lane, je mi líto, co se stalo. Vím, že tě to naštvalo, ale dvě hodiny být kvůli tomu jako přejetý parním válcem je trochu moc, nemyslíš?“ řekl mi nezvykle vážně.
Pokrčil jsem rameny.
„No tak klid. Zajdeme ještě někam?“ navrhl a mrkl na mě.
„Nechce se mi mezi lidi, ale můžem k nám.“
„Super! Zabírám si zase tvou postel!“
‚Jak málo stačí k dětské radosti‘ pomyslel jsem si. „Ale moment, to u mě zase chceš spát?“ dodal jsem překvapeně.
Nathan se na mě smutně podíval.
„Blázne… ale zase děláš snídani!“ usmál jsem se.
„Žádný problém!“ zasmál se Nath.
Procházeli jsme zrovna poslední tmavou ulicí, za jejímž rohem se nacházela ta, ve které jsem bydlel.
Zatímco můj nocležník pořád dokola vychvaloval a komentoval film, já jsem se nemohl na nic soustředit, ačkoliv jsem se kvůli němu snažil chovat normálně. Jeho hlas jsem vnímal jen tak na půl, jedním uchem sem, druhým tam.
Díval jsem se pod nohy, kam šlapu, a snažil jsem se vyhýbat malým loužím. Během promítání asi trošku sprchlo. Už to bylo potřeba, v tomhle parném létě.
Najednou mě Nathan šťouchl do ramene.
„Co je?“ Otočil jsem se na něj nechápavě. Kývl bradou přímo před nás.
Zpoza rohu ulice vyšlo pár postav v tmavém oblečení se sklopenými obličeji. Bylo vidět jen jejich siluety, nejbližší pouliční lampa stála až za nimi. Oni nás tedy viděli dobře.
„Uklidni se, ti jsou rádi, že vůbec jdou. Podívej, jak jsou nalití.“ Snažil jsem se ho aspoň trošku uklidnit, ale nějak to nepomáhalo. Pořád hypnotizoval ty před námi.
Najednou se jedna z těch opilých osob zastavila a zapískala. Všichni ostatní zpozorněli.
Nathan mě křečovitě chytl za paži a já sebou trhl.
„Fajn, to nic nebude, prostě jdeme.“ řekl jsem mu šeptem.
„Dál nejdu, vracím se.“
„Nathe, klid.“ Chtěl jsem udělat další krok kupředu, ale stiskl mě za paži ještě silněji.
Pohledem jsem sjel prvně něj, a když jsem viděl, jak upřeně sleduje ty individua, podíval jsem se na ně taky.
Ta osoba, co zapískala, šla rychlejším a přesnějším krokem přímo k nám, stejně tak ostatní čtyři muži.
„Můžu už začít utíkat?“ zeptal se mě Nath, hlas se mu třásl.
„Schovej se za mě.“ Poručil jsem mu chladně.
„Co?! Ty s nimi – „
„Dělej!“ odsekl jsem.
Ta postava, co to všechno odpískala přišla přímo přede mě. Poznal jsem, že je to muž. Kdo taky jiný, žena by asi těžko někoho přepadávala.
Měl široká ramena, a dlouhé vlasy, které mu neupravené lezly zpod kapuce. Snad jediné plus v porovnání se mnou byla stejná výška.
Zíral jsem mu přímo do obličeje a cítil jsem, jak se mi zrychluje tep a dýchání. On vypadal naprosto klidně.
Za ním se pomalu začali rozestupovat ostatní, stejně oblečení muži. Vypadali skoro jako nějaký gang.
Nathan stál těsně za mnou a celý nervózní mi mačkal košili.
„Kampak jste se vydali, hoši?“ zeptal se hlubokým hlasem agresor.
Mlčel jsem.
„Ty neumíš mluvit?“ zasmál se. Z jeho dechu se mi zvedal žaludek. Byl z něj cítit jen alkohol a ani sebemenší náznak zubní pasty. „A co ten srab za tebou?“ pohlédl mi přes rameno. Instinktivně jsem přenesl váhu na jednu nohu tak, abych mu zastínil pohled na Natha.
„Hm, zajímavé.“ Pronesl zamyšleně a při tom si mě celého prohlížel. Viděl jsem, jak najednou zvedá ruce, ustoupil jsem dozadu.
„Ale, ale, přece bys neutíkal…“ řekl naprosto klidně a chytl mě za rameno.
Chytl jsem jej za zápěstí a trhnutím jsem jeho dlaň ze sebe sundal.
„Pán nevypadá, že by spolupracoval.“ Pronesl ještě víc zamyšleně, než před tím.
Zpoza jeho zad najednou vyšli dva o hlavu větší muži než jsem byl já i on.
„Nathane, zdrhej zpátky do kina!“ zašeptal jsem mu, ale on mě neposlechl. Zůstal stát za mnou.
„Nathane!“ zařval jsem. Nic se nedělo.
Ti dva vysocí chlápci chytli pod krkem mě i Natha.
„Tak se podíváme, co tu máme…“ řekl ten slizoun a začal mě prohledávat. Nathana jsem vůbec neslyšel.
Najednou mě něco popadlo a já jsem se dostal z počáteční apatie.
Vykopl jsem nohu a přesně jsem zasáhl to místo, které jsem chtěl.
Vůdce gangu se svalil na zem, a já cítil, jak stisk pod krkem sílí čím dál víc. Nathan začal řvát.
Uvědomil jsem si, že ruce mám volné, a tak jsem se rozmáchl a vší silou do něčeho udeřil. Rána naslepo podle všeho vyšla, najednou jsem byl volný a ten, co mě držel, řval a mnul si nos.
Skočili po mě další dva muži a najednou jsem cítil jen tupou bolest v zátylku.
Snažil jsem se vnímat, ale hlasy byly tišší a tišší a mě se najednou úplně zatmělo před očima.


Pomalu jsem otevřel oči. Několikrát jsem zamrkal, ostré světlo mi svítilo přímo do obličeje.
Vůbec jsem netušil, kde jsem. Natočil jsem hlavu vpravo. Viděl jsem jen okno uprostřed bílé zdi. Otočil jsem se na druhou stranu. Zase ta samá bílá zeď. Ale tentokrát s ještě jednou postelí, a dveřmi v jejích nohách.
Už mi pomalu docházelo, kde jsem.
Nemocnice.
Snažil jsem se vzpomenout na to, co se stalo. Vybavil jsem si ta individua a tu ránu do zátylku. Hlava mi třeští ještě teď.
Taky se mi nějak hůř dýchalo. Odkryl jsem si peřinu a rozepnul si nemocniční pyžamo. Kolem hrudníku jsem měl obrovský obvaz.
‚Asi zlomený žebra,‘ pomyslel jsem si a chtěl se posadit. Ale při prvním pokusu mnou projela ukrutná bolest. ‚Asi určitě…“
Zase jsme si lehl a zavřel oči.
Přehrával jsem si ty poslední vteřiny, co si pamatuji. Najednou jsem myslel jen na jedno.
NATHAN.
Posadil jsem se na posteli, nevšímaje si bolesti. Vtom okamžiku cvakly dveře a pomalu se otevřely. Svitla mi naděje, že by to snad mohl být on. Jestli mu ti idioti něco udělali, tak…
Už jsem se chystal vyslovit jeho jméno, ale otevřenými dveřmi vešla sestřička a zamířila k mé posteli. Trošku zklamaně jsem si zase lehl.
„Jak se cítíte?“ zeptala se mě.
„V rámci možností dobře…“ odpověděl jsem popravdě.
„Vážně? Co jste tu vyváděl?“ prohlédla si mě, „V tomhle stavu byste měl jen ležet…“
„Omlouvám se… nevíte, co je s mým přítelem?“ zeptal jsem se, obavy v mém hlase byly málem hmatatelné.
„Je v pořádku, má jen pár podlitin a natržené obočí. Vypadá to, že všechno jste to schytal vy.“ Komentovala to, jako kdyby tím Nathana odsuzovala.
„Jen jsem ho bránil, je jako můj bratr.“ Sestra souhlasně zakývala hlavou, ale tvářila se pořád dost naštvaně.
„Je tady?“ zeptal jsem se.
„Ano… čeká, až ho pustím dál…“ řekla skoro s nechutí.
„Nathane!!“ zakřičel jsem.
V tu ránu vstoupil do dveří kluk, v kterém jsem jen stěží poznával toho usměvavého kamaráda.
Měl podlitinu okolo pravého oka, a natržené pravé obočí, jak říkala sestra, ale jinak se zdál v pořádku.
„Nathe, není ti nic?!“ zeptal jsem se dychtivě a snažil se posadit. Sestra mě sunula zpátky do lehu.
Nathan se jen usmál a kývl hlavou.