Nath - Kapitola VIII.

„Jsi v pohodě? Není ti nic? Teda… nic jiného?“ ptal jsem se starostlivě.
„Jo, jen pár škrábanců… ale mrzí mě, žes to odnesl ty. Měl si utéct!“ praštil mě do ramene. Zabolelo to víc než obvykle, asi bylo taky naražený.
„Jo, a nechat tě tam!“ odkýval jsem ironicky jeho teorii.
„Aspoň by ti nic nebylo…“ zabručel.
„A místo mě bys tu ležel ty, jasně…“ kýval jsem dál.
Nathan seděl těsně u mě, na mé posteli. Podíval se na mě.
„Myslím to vážně, mrzí mě to…“ prohlédl si můj obličej a rukou opatrně přejel po obvazech na mé hrudi.
„Netrap se tím.“ Chytl jsem ho za ruku. Sklopil pohled a zavřel oči.
Doufal jsem, že nezačne brečet, ale když na mě potom pohlédl se stříbrnýma očima, bylo pozdě.
„Nathe, co blázníš…“ vydechl jsem.
Jen zakroutil hlavou. „Je mi to… strašně líto…“ vysoukal ze sebe.
Stiskl jsem jeho dlaň v té své. Lehl si na postel vedle mě a tváří se mi zabořil do ramene. Nevšímal jsem si bolesti a jen jsem čekal, až se uklidní. Asi toho na něj bylo trošku moc.
Takhle jsem jej nikdy neviděl. Znám ho jen jako toho excentrického člověka, nikdy jsem ho neviděl projevit víc emocí.
Pár minut jsme takhle leželi. Nathovo trhané potahování pomalu přecházelo v rytmické oddechování. V jednu chvíli jsem si myslel, že usnul.
Najednou se zase posadil.
„Lane?“ oslovil mě.
„Co se děje?“ Zněl trošku rozrušeně.
„Můžu ti nějak poděkovat?“ zeptal se, hlas se mu zase začal třást.
„A jak? Nemusíš mi nijak děkovat, jsi můj přítel, udělal bych to znovu…“
„Ale já ti CHCI nějak poděkovat, ale nelekni se toho způsobu…“ dodal a pomalu se ke mně začal přibližovat.
Asi jsem tušil, co chce udělat. Ačkoliv jsme měl strach, nemohl jsem se ani hnout. Byl jsem tak zvláštně ztuhlý, nemohl jsem pohnout ani prstem na ruce.
Nath už byl jen pár centimetrů od mé tváře. Cítil jsem na své kůži jeho dech. Cítil jsem teplý dech na svých rtech, na svých tvářích. Cítil jsem tu vůni. Byl jsem skoro omráčený. Nechápal jsem to.
„Nathane, tohle asi nebude… nejlepší…“ řekl jsem téměř za pět minut dvanáct.
Nath se zasekl.
Ztěžka jsem oddechoval, na hrudi mě tlačilo čím dál víc.
Pár chvil jsme si zírali z očí do očí. Už jsem se zase chystal něco říct, ale on sebou najednou cukl a zkousl mé rty.
Proti veškerému protestu mého rozumu jsem neuhnul. Bylo to stejné jako v tom snu. Nezmohl jsem se na nic. Opatrně jsem napodoboval pohyby jeho rtů, cítil jsem tu chuť.
Nerozuměl jsem tomu, co právě dělám. Věděl jsem, že bych neměl, že by se mi to mělo protivit, ale jeho přítomnost mě tak nějak uklidňovala, byl to můj nejlepší přítel, známe se dlouho, nemáme žádné tajnosti.
Byl to zmatek, jeden velký zmatek, a uprostřed toho zmatku jsem stál já a nic jsem nechápal.
Prsty pravé ruky jsem mu zajel do vlasů. On se zlehka opřel dlaní o mou tvář a odtáhl se.
Chvíli na mě koukal.
„Promiň…“ řekl nakonec a se sklopenou hlavou se postavil.
„Mrzí mě to… obojí…“ řekl a odešel.
Zůstal jsem ležet na posteli, zmatený ještě víc, než před tím.
Chtěl jsem, aby se vrátil, zároveň jsem si přál ho už nikdy nevidět. Nechtěl jsem, aby tohle dělal, ale na druhou stranu jsem chtěl pokračovat.
Ležel jsem tam na posteli a zíral do stropu. .


Uběhlo už několik týdnů a já tu pořád ležím. Doktoři nemají odvahu mě pustit domů. Zlomená žebra prý nejsou legrace. Stačí jeden neopatrný pohyb a zase jsou problémy.
Pomalu jsem se tu začal zabydlovat, ani nevím, jak vypadá můj byt.
Chtěl jsem, aby se o něj někdo staral. Tím ‚někdo‘ jsem měl na mysli Natha. Jenže ten se tu neukázal od své originální omluvy.
Na jednu stranu jsem to chápal, já bych se sem asi taky nevydal jen tak, s tím, že se na všechno zapomnělo. Na tohle se zapomenout nedalo.
Ale mohl sem zajít a vysvětlit to. I když ani nebylo co vysvětlovat, byla to vypjatá chvíle, Nathana ničilo svědomí, neovládl se. A já jsem byl prostě nejblíže, navíc ten, kvůli kterému se tak cítil.
Tohle se v podstatě dalo čekat.
Ale stejně nechápu, proč se tu nezastavil. Měl už tolik trapasů, tolik zkratů, skoro všechny v mé přítomnosti a já se pořád jen smál.
Bylo snad za tímhle něco víc?
Blbost, s Nathanem jsme jen kamarádi, o tom nepochybuji.
Ale co když se mu něco stalo?
Co když ho ti idioti našli a něco mu udělali? Co když leží někde tady kousek a je na tom hůř než já?
Slila mě obrovská vlna studeného potu.
Ale to snad ne, to by mi dali doktoři vědět. Přece ví, že jsme přátelé.
Z přemýšlení mě najednou vytrhlo známé cvaknutí dveří.
Rozrušeně jsem očekával, kdo vstoupí dovnitř.
„Dobrý den, tak jak se daří?“ přistoupil ke mně doktor s úsměvem na tváři. Pokusil jsem se taky o jeden chabý úsměv.
„Jo, čím dál tím lepší.“
„To rád slyším. Pokud to takhle půjde dál, za pár dní vás pustíme.“ Usmál se doktor a prohlížel si můj hrudník. Už jsem měl jen slabou vrstvu obvazu, pod kterým šly vidět podlitiny.
Doktor si spokojeně pobrukoval a prohlédl mi hlavu. Poklepal mi na zátylek a na čelo.
„Hlava vás nebolí, nemáte závratě?“ optal se.
„Ne.“ Odpověděl jsem stručně.
„Výborně, hlava už je v pořádku…“ řekl si snad ještě spokojeněji a přešel na prohlídku ramene. Uchopil mě za paži a dvakrát jí zakroutil. Když viděl, že nijak nereaguji, usmál se.
„Rameno už vás taky nebolí. Děláte mi radost! Kdyby se každý léčil tak snadno a rychle jako vy!“ popleskal mě po uzdraveném rameni.
„Rychle? Ležím tu už kolik týdnů…“ odfrkl jsem.
„Zlomená žebra se u některých lidí dávají dohromady třeba i dva měsíce.“
„Aha…“ kývl jsem. „Můžu se na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Není tady náhodou můj přítel, Nathan Giordano?“
„Hm, ne,“ odpověděl doktor, „nikoho takového jsme nepřijali.“
„A nebyl mě aspoň navštívit?“
„O tom byste věděl.“ Mrknul na mě.
„Tak jestli se tady objeví, dejte mi vědět, prosím.“
„Spolehněte se.“