Znovu nalezená - 13. kapitola

Nevím, čím to je, ale v Sídle se vždycky probudím přesně v tu dobu, kdy potřebuju. Dneska to nebylo jinak. V šest jsem stála v šatně a hledala něco normálního na sebe. Povedlo se mi to z poloviny. Ze svých železných zásob, co tady zůstaly, jsem vyhrabala černé sportovní plátěné kalhoty. Ovšem najít nějaké použitelné tričko byl nadlidský výkon. Já ale nejsem člověk.
Vyšla jsem s v kalhotách a Jasperově košili na chodbu a zaposlouchala se do zvuků z pokojů. Rose a Emm měli napilno. Ti dva snad nikdy nemají dost. U Belly a Edwarda byl klid. Zaklepala jsem na jejich dveře a než jsem stihla stáhnout ruku zpátky, Bells otevřela. Edward stál u okna. Cullenovic chlapi jsou snad úplně stejní
„Bello, mám prosbu. Nemáš náhodou nějaké normální tričko, co bys mohla postrádat? Jedno bych potřebovala, ale znáš Alici,“ vytasila jsem se svou prosbou. Do pokoje jsem se vrátila s černým bavlněným tričkem. Mělo natržený lem, takže prý vůbec nevadí, když nepřežije. Zrovna jsem si ho přetahovala přes hlavu, když do otevřeného okna skočil Jasper. Všude okolo stále panovala tma.
„Jak sis pochutnal na místní zvěři?“ zeptala jsem se po polibku. Byl cítit po krvi a v koutku rtů měl ještě kapičku. Aha, medvěd.
„Nebylo to špatný, jen pořád nechápu, co na těch medvědech máte. Takový rys je mnohem lepší,“ odpověděl a zamířil rovnou do sprchy. Já si zatím lehla do postele a snila s otevřenýma očima. Dokud sprcha neutichla a Jasper nevyšel ven. Že bych opravdu usnula? Zírala jsem na něj jako na zjevení.
„Na co tak koukáš?“ zeptal se zvědavě a došel až ke mně. Prohrábla jsem mu mokré vlasy a přitáhla si jeho rty blíž k těm mým.
„Na tebe,“ vydechla jsem později omámeně. Nikdy se líbání s ním nenabažím.
„Půjdeme dolů?“ navrhl a rychle se oblékl. S nadšením jsem přijala a už vycházela ze dveří. Dostihl mě na chodbě. Vešla jsem dovnitř a začichala.
„Lásko, kde je Esmé?“ zeptala jsem se svého doprovodu. Chvilku se soustředil a pak bezradně zavrtěl hlavou.
„Neprojdu přes tolik přirozených štítů. Nemůžu ji najít,“ omlouval se. Umlčela jsem ho polibkem. Přeměnila jsem se do upíří podoby a soustředila se na její vůni.
„Ale né,“ zasténala jsem, „je v kuchyni,“ dodala jsem zoufalým hlasem a vydala se k našemu stolu.
Moje teorie se potvrdila. Tobias, Damien i David se olizovali až za ušima. Dosedla jsem vedle Jaspera a vzala si pár lívanců, než je ti žrouti zblajznou všechny.
„Camellie, myslíš, že by Esmé mohla Coreen naučit vařit?“ zeptal se mě David, jakmile dojedl.
„Zeptej se jí,“ zahuhlala jsem s plnou pusou a dál se věnovala snídani.
Jednička stála nastoupená v pozoru a čekali na úkoly. Bože, kdo je dostal pod palec.
„Hele děcka, volnej pohyb. S pozorem na mě nechoďte,“ rozpustila jsem jejich řadu. Hned byli uvolněnější.
„Takže, většinu z vás znám a vím, na jaké jste úrovni. Vás pět ne, tak si vezměte meče, ať zjistím, co umíte,“ požádala jsem je. Těch pět, plus Tobias, si došli pro zbraně.
„Mimochodem, Jasper mě poprosil, jestli by se mohl přidat. Prosím, nezabte mi ho. Lásko, to samé platí i pro tebe,“ otočila jsem se k němu.
„Upír nemá šanci,“ ozval se jeden z té pětice.
„Jméno!“ rozkázala jsem. Poslechl okamžitě, i když nerad.
„Marku, nikdy nepodceňuj svého soupeře, i když je silově slabší,“ dala jsem mu radu a jako prvního ho poslala k žíněnkám.
„Ukaž, co umíš,“ vyzvala jsem ho a postavila se před něj jenom tak, bez zbraně.
Nebylo těžké uhýbat jeho útokům. Snadno předvídatelné a pomalé. Ale na začátečníka to nebylo vůbec špatné.
„Lásko, teď ty,“ zavolala jsem na Jaspera. Už se stihl oblíct do ochranného oblečení a vzít si meč.
Byl vážně hodně dobrý. Bylo vidět, že nad útokem sice přemýšlí, ale ne moc dlouho. Měl skvělé reflexy. A souboj rozhodně nebyl vyrovnaný, Mark skončil hodně rychle na zemi.
„Uznávám, seš lepší.“ Mark vzal svou prohru v pohodě. Bude z něj skvělej bojovník. Když si vzpomenu, jak nelibě jsem nesla prohry já…
Stejně jako Mark, skončili i ostatní. Jasper překvapil nejen je.
„No kluci, normálního upíra byste s trochou štěstí porazili. S Jasperem by měl problém i mnohem pokročilejší. Možná by porazil i mě. Ale na začátečníky jste si vedli opravdu dobře. Každopádně, máme ještě hodinu, takže do dvojic a trénovat,“ zavelela jsem.
Po hodině opouštěli halu všichni s úsměvem. Tobias zůstal.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli pořád platí ty prázdniny,“ zeptal se, když nám pomáhal schovat žíněnky. Další skupina je nepotřebuje.
„Jo, jasně, počítáme s tebou. A během celých dvou týdnů počítej s tréninkem,“ ujistila jsem ho a ve třech jsme vyšli z haly.
„Mám hodinu volno. Myslíš, že by mi Esmé mohla s něčím pomoct?“ prohlásila jsem, když jsme šli kolem kuchyně. V momentě Esmé kráčela vedle nás.
„Ukazovala jsem Coreen, jak připravit lasagne,“ vysvětlila svou přítomnost v kuchyni v tuhle dobu. A já věděla, co bude na oběd.
„Tobias přijede na jarní prázdniny. Myslíš, že by šel v patře přistavit další pokoj? Mohl by třeba být polovinou v domě a druhou půlku by podpíraly sloupy,“ navrhla jsem svůj plán.
„No, možná by to šlo, ale potřebovala bych plány domu,“ zamyslela se Esmé a sedla si na židli. Došli jsme totiž do společenské místnosti. Plány domu? Snadná pomoc. Bleskově jsem zaběhla za Davidem.
„Co potřebuješ, Camellie?“ zeptal se, ještě než jsem stihla zavřít dveře.
„Plány toho domu na Aljašce. Chtěla bych přistavit další pokoj. Pro Tobiho,“ požádala jsem ho. Zpátky u Jaspera a Esmé jsem byla stejně rychle.
„Tady,“ podala jsem Esmé plány. Chvilku v nich listovala, prohlížela si je a pak se zářivě usmála.
„Půjde to, dokonce můžu pod tím pokojem vytvořit menší posezení. Koukni, postavíme to směrem k jezeru, tím pádem k tvé ložnici přibude balkon,“ začala plánovat. Strávili jsme nad tím celou hodinu. Jasper občas taky přidal nápad. A hlavně díky němu jsem stihla další trénink.
„Camilla!“ zavřeštěla sborově šestá skupina. Samí chlapi. Málo holek spolupracuje s klukama. Mají svoje vlastní skupiny.
„Kluci moji!“ vrátila jsem jim pokřik a vběhla mezi ně. Zdravili jsme se, objímali a nebyla nouze ani o herdy do zad. Jazz to celé pozoroval. Vypadal smutně.
Vytrhla jsem se klukům a došla k němu.
„Lásko, co se děje?“ zeptala jsem se a pohladila ho po tváři. Ani nezvedl pohled. To není dobrý.
„Jsi mezi nimi šťastná. Já tě od nich odtrhl,“ hlesl nešťastně a konečně se na mě podíval. Tolik smutku jsem v jeho očích ještě neviděla.
„Jaspere, ty seš vážně vůl,“ prohlásil Raymond. Zavrčela jsem.
„Ne Cam, sorry, ale mám pravdu,“ řekl mi a já přidala na hlasitosti. Ani si toho nevšiml.
„Nikdy jsem ji neviděl dívat se na někoho tak, jako se dívá na tebe,“ obrátil se pro změnu k Jasperovi. Nejspíš chtěl pokračovat, ale přerušila jsem ho.
„Stačilo. Pokud vím, máme trénink,“ ukončila jsem tenhle rozhovor a vzala si meč. Ostatní mě napodobili.
„On bude bojovat taky?“ zeptal se znechuceně Ted.
„Mám jméno, pokud sis nevšiml,“ zavrčel na něj Jasper. Nikdy jsem ho vrčet neslyšela. Byl to krásný zvuk.
„Kdo si myslíš, že jsi! Násosky jménem neoslovuju,“ zavrčel Ted zpátky. Možná by se i porvali, kdyby tam byli sami, ale bylo nás tam víc. Kluci zpacifikovali Teda a já Jaspera. I když jsem mu sahala sotva po krk, odtlačila jsem ho o kousek dál.
„Lásko, on za to nestojí,“ hustila jsem do něj tak dlouho, dokud nepřestal vrčet. Omluvně se na mě podíval a já mu oplatila pohled úsměvem. Však já se Tedovi pomstím, řekla jsem si v duchu a přitulila se k Jasperovi.
„Až tady skončíme, něco ti ukážu,“ šeptla jsem mu do ucha a otočila se k ostatním.
„Navrhuju to, co vždycky. Dva proti sobě, ostatní se budou koukat. Losovat budou Mathyas, Raymond, Jasper, Viktor, Sebastian a já,“ navrhla jsem a všichni souhlasili.
Vytáhla jsem si svou dvojici. No, plánovala jsem pomstu, ale takhle brzo… Budu bojovat s Theodorem. Jasper si losnul Bena, Rayovo dvojče.
„Bene, jestli mu něco uděláš…“ nechala jsem větu nedokončenou.
„Jo, já vím, vykastruješ mě, vykostíš, urveš všechny končetiny a nakonec podpálíš. Zapomněl jsem na něco?“ doplnil mě. Celá hala se zaplnila smíchem. Jenom Ted se někam vytratil, ale hned byl zase zpátky.
„Chci jen zjistit, jak je dobrý,“ upozornila jsem Bena a odkývla jim to.
Nejprve se oťukávali, teprve později začali skutečně bojovat. Oba se měli co ohánět, aby vykryli útok toho druhého a ještě stihli sami útočit. Ben mě neposlechl a po chvilce do toho šel plnou silou. Tak nějak mi to nevadilo, Jazz ho pořád stíhal. Nakonec však skončil s mečem u krku
„Kámo, nechtěl bych tě mít proti sobě naštvanýho,“ hlesl Ben, podal Jasperovi ruku a pomohl mu na nohy.
„Překvapuješ mě,“ řekla jsem mu, když dosedl na zem vedle mě. Na place byla další dvojice. Raymond se Samuelem. Trvalo jim to dost dlouho a skončilo remízou. Pak jsem přišla na řadu já s Tedem. Ben nám to písknul. Měl skvělý útok, ale mizernou obranu. Každou chvilku se mu hojily rány, menší i větší. Potom zasáhl on mě. Vykřikla jsem bolestí. To bylo špatně, rozhodně jsem v zádech neměla cítit palčivou bolest. Navíc už to se to mělo zatáhnout.
Ray s Benem ho chytili a vytrhli mu meč.
„Ty zmetku! To je stříbro!“ křičel na něj Ben. Jasper vztekle zařval a vrhnul se k nim. Postavila jsem se mu do cesty a položila mu ruku na hruď.
„Lásko, nech ho. Ochutná svou vlastní medicínu,“ řekla jsem ledově. Stále vrčel, ale stál na místě. Došla jsem ke stojanu pro stříbrný meč. Kluci Teda pustili a dali mu ten jeho. Tvářil se, jakoby chtěl co nejdřív utéct. Zaútočila jsem. Za chvíli ležel na zemi a svíjel se bolestí. Z dlaně mu trčel můj meč. Vytáhla jsem ho a nechala ránu zahojit. Ty ostatní už byli v pohodě.
„Aby sis pro příště pamatoval,“ oznámila jsem mu a v doprovodu ostatních opustila tréninkovou halu. Potřebovala jsem sprchu.
„Co záda,“ zeptal se Jazz, sotva jsem vyšla z koupelny. Pálily a hojily se moc pomalu.
„Jo, dobrý,“ zalhala jsem a sedla si k němu do křesla. Krásně voněl.
Chtěla si mi něco ukázat,“ připomenul mi tiše. A jo vlastně. Slezla jsem dolů a měla co dělat, abych nevykřikla bolestí. Ve skříňce u dveří šatny jsem našla to, co jsem hledala. Vzala jsem stoh papírů, došla zpět a opřela se o Jazze. Tak krásně to chladilo.
„To jsi ty,“ vydechl úžasle, když viděl první výkres. Seděla jsem na něm a koukala z okna.
„Jo, kreslil je Damien. Říkal jsi, že jsem tady šťastná,“ odpověděla jsem a podala mu další papír. Zase já, stejně jako na všech ostatních. Nevím, pro Damien kreslil nejčastěji mě.
„Nelíbí se mi, smutek ti nesluší,“ řekl s nesouhlasem a podíval se na mě.
„A co tenhle,“ podala jsem mu poslední.
„Ten je nádherný. Koukáš na něm zasněně. A směješ se,“ popsal ho. Ještě aby ne.
„Kreslila ho Lucy. Hráli jsme s první skupinou scrabble. Ona seděla v rohu a prý hledala inspiraci. Dva dny před letošními Vánoci. Vzpomínala jsem na tvůj úsměv. Víš, jsem mezi nimi šťastná, ale jenom, když se něco děje. A myslím, že mě znáš až moc dobře na to, abys věděl, že jsem spíš samotářský typ. Zatímco s tebou, musím se pořád smát,“ vysvětlila jsem mu a přitiskla se k němu ještě blíž. Ty záda pořád strašně pálily. Neudržela jsem se a přeměnila do lidské podoby.
„Cam, ty krvácíš!“ vyděsil se a vyhrnul mi tričko.
„Proboha,“ hlesl, když uviděl tu ránu. Zatočila se mi hlava.
„Je mi nějak divně,“ dostala jsem ze sebe a omdlela.