MYSTÉRIUM LÁSKY: XVI. ZASTŘE V ZAPOMNĚNÍ

První co jsem po probuzení spatřila, byla Williamova roztomilá tvář. Mé oči si ji radostně prohlížely. Nemohla jsem se vynadívat.
O něco později jsme se oba začali jemně dotýkat. Mé ruce spočinuly na hrudi mého muže, načež pravou jsem se prsty sem tam dotýkala jeho smyslných úst. A po chvíli jsem už něžně osahávala celý jeho obličej a každičké místo na jeho těle. Přičemž nejvíc mě zaujala Williamova až dětsky vyhlížející tvář a mužná hruď.
Po celou tu dobu strávenou v blízkosti svého milého jsem se cítila moc dobře, veškeré starosti i smutek se rozplynuly s každým dalším hebkým dotekem. Nicméně pocit štěstí mě opustil ve chvíli, kdy jsem vešla do svého pokoje a na stole ležel dopis. Byl zcela nečekaně od Jeho Veličenstva. S nepříjemným pocitem v srdci jsem si ho přečetla. Stálo v něm, cituji: Nejdražší Lady Victorie, jak jste změnila můj svět, má drahá… Všechno jsem dělal jen pro Vás. A hvězdami nehýbám pro nikoho. Vaše slova krutá jsou, ale i má to dovedou. A přesto věřím ve Vaši lásku upřímnou. Ano, já Vám věřím. Život bez Vašeho slunce… Láska bez Vašeho srdce… Proč nemohu žít s Vámi? Váš sklíčený Lord Richard.
Nešťastně jsem si sedla na svou postel a snažila se vstřebat slova Jeho Veličenstva. Z mého zamyšlení mě probral Williamův hlas. W.: Má lásko, stalo se ti něco, že tady sedíš jako hromádka neštěstí? Sotva dopověděl svou otázku, zaskočeně jsem na něj pohlédla a odvětila jsem: Ani ne, jen jsem dostala psaní od Jeho Veličenstva. Na to se můj muž náležitě obořil. W.: Co ti má co posílat psaní, nemrava jeden! „Williame, prosím tebe, na dopise není nic špatného.“ W.: Ano, máš pravdu, ale Lord Richard je výjimka. „Ach ano, svým způsobem máš pravdu. Kdybych nepodlehla svodům lásky Jeho Veličenstva, nic z toho by se nestalo. Ale pochop mne, jenom já se dennodenně musím prát s výčitkami svědomí, protože jsem tehdy dala přednost pomíjivému potěšení před pravou láskou. Dodnes toho velmi lituji a musím s tím žít. Chtěla bych to už konečně uzavřít a dál se tím nezabývat, ale na to bych potřebovala dostatek času a hlavně klid, kterého se mi nedostává.“
William nevěřícně zakroutil hlavou a dodal: Co tím chceš říct?! „Ale nic, jen mám právo na svůj klid. Vím, že jsem zhřešila a plně si to uvědomuji, ale opět dodávám, že je mi to velmi líto. Ale uznej sám, že sotva to vrátím zpátky?.“ Můj muž mi věnoval zarmoucený pohled a se slovy: Já vím, omlouvám se, v tichosti odešel. A tak jsem zůstala se svými myšlenkami zase sama.
Načež jsem se pustila do psaní dopisu pro Jeho Veličenstvo. „Lorde Richarde, poníženě Vás prosím, zanechte svých srdceryvných slov. Naposledy Vám píši, mé srdce patří jinému muži! A to navždy! Zapomeňte na mne a už mi nepište žádné další dopisy, moc vás o to prosím, ubližujete mi tím. Pokud nebudete respektovat mé výslovné přání, každé psaní, které pošlete, roztrhám na malé kousky a vhodím do ohně. A to myslím smrtelně vážně! Sbohem, Vaše Lady Victorie."
S posledními slovy jsem dopis určený Jeho Veličenstvu zapečetila a následovně předala jednomu z našich poslů. Přičemž jsem si oddechla a vše, co souviselo s Lordem Richardem, jsem zastřela v zapomnění.