Nath - Kapitola X.

„Děláš si srandu?! Jaks ji sem mohl pustit?!“ zařval jsem.
„A co jsem měl dělat?! Měla tvoje klíče! Ještě ti je nevrátila!“
„Měl jsi říct, ať odejde!“
„Měla slzy v očích! To jsem ji měl prásknout dveřmi před obličejem!“
„Nemusel si práskat dveřmi, stačilo by prosté ‚vypadni!‘“
„Teď si děláš srandu ty…!“
„Vypadám na to?!“
Na tohle Nath nereagoval. Odkráčel jsem do obýváku, kopl do pohovky a následně se posadil.
Byl jsem tak vzteklý, ale tak moc! Tohle snad nemyslí vážně?
Vím, že neměla příležitost vrátit mi klíče od bytu, ale to neznamená, že si sem může kdykoliv jen tak nakráčet!
Tohle vážně přehnala!
Nathan stál mezi dveřmi, opřený jedním ramenem, a díval se na mě.
„Promiň…“ pronesl tiše.
„To je v pohodě… ty promiň, že jsem tak vyjel…“
„Já to chápu…“ řekl a posadil se vedle mě.
Sedl si těsně ke mně, dotýkali jsme se. Položil svou dlaň na mé koleno.
„Nathe… já… asi si půjdu lehnout…“ řekl jsem rychle. Nathan ruku stáhl zpátky.
„Jo, jasně,“ zvedl se, „Tak já se stavím zítra, můžu?“
„Jo…“ odsouhlasil jsem a on zmizel.
„Nathane?!“ zvolal jsem sotva po pár vteřinách a hned jsem se za to praštil do čela.
„Potřebuješ ještě něco?“ přišel zpátky.
„No… já bych… teda ty… teda… nechceš tady přespat?“ vykoktal jsem ze sebe.
Chvíli na mě zíral.
„To jako fakt? To fakt myslíš vážně?“ zatvářil se nevěřícně.
„Jinak bych ti to asi nenabízel.“ Ujistil jsem ho.
„No,“ strčil ruce do kapes, „Tak jo! Ale beru si tvou postel!“ zavelel.
„S tím počítám!“ Usmál jsem se.

Ani nevím, proč jsem mu nabídl, ať tu přespí.
Snad už mi ta samota v nemocnici lezla krkem, a představa prázdného bytu mě zrovna nenadchla. Byl jsem rád, že si můžu konečně promluvit s někým jiným, než s doktorem.
Byl jsem rád, že vím, že u mě někdo je. Tím spíš, že je to právě Nathan.
Trošku mě zaráželo, že jsem v jeho přítomnosti tak klidný a šťastný. Tak to nikdy před tím nebylo. Nebo že bych si toho jen nevšiml? Bral jsem snad jeho přítomnost jako samozřejmost?
Zamyslel jsem se. Takhle jsem se necítil ani když jsem byl s Lindou. Tak bezchybně. Mezi mnou a Nathem bylo silné pouto. Silné přátelství.
Přátelství?
Jasně, že jo. Co jiného?
Vzpomněl jsem si na ten polibek, na jeho letmé doteky. Přeběhl mi mráz po zádech. Ale ne snad úlekem. Naopak, byla to zvláštní touha.
Přesně jsem si pamatoval chuť jeho rtů. Ten zážitek byl tak intenzivní, že ještě teď jsem jej měl v živé paměti.
Ty letmé doteky jsem si taky užíval, i když byly myšlené z legrace. Na místě, kde se jeho prsty setkaly s mou kůži jsem cítil takové příjemné pálení. Nedalo se to popsat.
Najednou mě popadla strašná touha po jeho dotecích. To vědomí, že spí jen kousek ode mě si se mnou hrálo.
Měl jsem nutkání se zvednout a jít do ložnice.
Ale nechápal jsem to.
Proč?!
Jsem snad jako on?
Jsem homosexuál?
Ale co potom Linda?
Uvědomil jsem si, že ty pocity z její blízkosti nikdy nebyly takové, jako s Nathanem.
Chvíli jsem jen tak ležel na posteli a bezmyšlenkovitě hleděl do stropu.
Tak co? Jsem homosexuál, nejsem homosexuál? Asi nemůžu čekat, že si jen tak odpovím.
Rozhodl jsem se něco vyzkoušet.
Představil jsem si, že by za mnou teď přišel Nath a začal mě líbat, podobně, jako v nemocnici.
Nemůžu popřít, že jsem cítil vzrušení. Opravdové vzrušení. V představách jsem okamžitě trošku přiostřil.
Ale zabrzdil jsem.
Nemusím to přehánět.
Dnes už jdu spát, mám toho za sebou dost.
Uvidíme ráno, jak to bude. Večer je člověk vždycky zmatený.