Naděje a víra

Hodně lidí považuje ten den, kdy se všechno změnilo, za první den apokalypsy, za strašný trest, který na nás někdo seslal. Nenávidí ten den z celé duše, ale já ten den miluji. Mám ho uložený v hlavě a vždy na něj budu vzpomínat jako na nejkrásnější den v životě. Toho dne jsem porodila moji dcerušku. Ten den jsem ji poprvé držela v náruči a políbila ji na čelíčko. Pár minut po tom, co nám strhla barák jakási tlaková vlna a my zůstali uvězněni dole ve sklepě. Tenkrát byl u nás Theo - tehdy ještě Theodor Kučera, soused se zálibou v kutilství-, aby mi pomohl nastavit kotel. Byl velice ochotný a stačila mu jako odměna jablečný koláč, který jsem pro něj už měla připravený. Zrovna jsem mu kousek nesla dolů, když se poklop nade mnou zabouchnul a celá zem se otřásala. Naštěstí jsem stála na posledním schodě dole, jinak bych ten pád určitě ve zdraví nesnesla. Asi kvůli myšlence na dítě jsem se dokázala tak pevně držet zábradlí a nespadnout. A pak se do toho zmatku a prachu narodilo moje štěstí, můj andílek – Anděla. Je zázrak, že přežila chladné dny a hlavně bez všech věcí, co nám reklamy dříve cpaly, že se bez nich dítě dobře nevyvine, nepřežije. Nebylo pro ní žádné očkování proti žloutence, či cokoliv, co by mohla chytit, a přesto je v pořádku a nyní si cupká ve svých dvou letech okolo nás s takovou energií a radostí, až nás to překvapuje. Nikdy nepoznala Barbie, nikdy neviděla televizi, nikdy nenosila předražené plínky, a přesto vypadá jako to nejšťastnější dítě na světě.
„Theo! Mamí, kde je Theo?“ zakňourala když se už připozdívalo a náš opatrovník se ještě nevrátil. Posadila jsem si ji na klín a usmála se na ni.
„A maminka ti nestačí?“
„Jo, stačí, ale Theo není!“ Zaprotestovala a já se jen usmála, když jsem uslyšela kroky v rytmu, kterým chodí jen on. Kulhal ještě dříve než se mi narodil můj poklad. Levá noha zaostávala, a proto měl raději všude s sebou hůlku, kvůli které se mu děti ve škole posmívaly. Avšak jeho dětská tvář orámovaná roztomilými kudrlinkami ho dělala mladším. I malá to zaregistrovala a otočila se.
„Theo!“ Usmála se. Opět jsem ji postavila na zem a nechala ji vesele odcupitat k němu. Zastavil se a sedl si do dřepu, aby ji mohl vzít do náručí. Běžela k němu v šatičkách, které se vyrobily z mého dřívějšího trička, co jsme našli v troskách domu. Chytla se ho kolem krku a on se s ní zvednul. Začala mu cosi vyprávět a on jako pozorný posluchač, jen sem tam přikyvoval a šel ke mně. Velice ráda žvatlala, to se jí muselo nechat. Svou řeč zakončila slovy. „Mám hlad.“
„Za chvilku dostaneš najíst..,“ pousmála jsem se na ni a vzala ji k sobě do náručí, aby si Theo mohl oddychnout. Odvděčil se mi úsměvem. „Našel jsi něco?“
Přikývnul s úsměvem. „Je to jen kousek cesty. Našel jsem místo, kde se dá přespat a pár věcí jsem tam už uložil. Ale po nich žádné stopy...“ Jeho hlas posmutně. Staral se o nás tak vzorově a snažil se, abychom se měli co nejlépe. Jenže všechno zvládnout nemohl. Pousmála se jsem se na něj a dala mu ruku na rameno.
„Neboj, však my to zvládneme, tak nebo tak.“ Jeho obličej se uvolnil. „Jen malou nakrmím a půjdeme se podívat na to místo, co jsi nám našel...“
I když jsme spolu cestovali přes dva roky, nikdy se nedíval, když jsem mou malou kojila. Ano, jsou jí sice dva roky, ale jak jsem v těchto podmínkách mohla přestat s kojením, když mi bylo dopřáno, abych měla dost pro ni? Copak bych jí měla místo teplého mateřského mléka dopřát hlad, jen kvůli tomu, že to v dřívějším světě bylo neobvyklé? Bůh mému dítěti žehná, to vím jistě. Další znamením, že nemá hladovět je i to, že přežíváme všichni tři a vždy najdeme něco k jídlu, což se malý zázrak sám o sobě.
Theo odnesl náš vak a já nesla malou, která spokojeně odpočívala v mém náručí. Ono místo na přespání vypadalo docela příjemně. Možná to tu někdy někdo obýval, ale teď tu nebyl. Na jednom výstupku byla už rozložená deka, kam jsem položila spící Andělu.
„Vybral jsi skvělé místo, Theo,“ pousmála jsem se na něj, když jsem si lehala k malé a on na druhou stranu deky.
„Dobrou noc,“ zašeptal na oplátku a pod hlavu si složil svou ruku. Zase jsme usínali v jiném příbytku. Snad brzy najdeme víc než to. Snad brzy najdeme domov.
Ze spánku mě probral tichý vzlykot dítěte, který se matce zdá tisíckrát hlasitější než ve skutečnosti je. Podívala jsem se po mém andílkovi, ale ona spala. Theo si tiše oddychoval. Rozhlédla jsem se kolem a vstala z postele. Chvilku jsem si myslela, že to je jen sen, ale kdy jsem ucítila chladné kameny na svých bosých chodidlech, uvědomila jsem si, že to je skutečnost. A někde v okolí je plačící dítě. Nevím jak, ale věděla jsem naprosto přesně, kam jít. A sotva jsem ho uviděla, rozběhla jsem se k němu a vzala ho opatrně do náručí. Ležel nahý na kousku bílé stejně ušmudlané látky jako byl on sám. Cestou zpět jsem ho konejšila a jeho brek ustal. Otevřel své slzami zmáčené oči a jeho rtíky se zvlnily do jemného úsměvu, který jsem mu oplácela.
„Co, ale ... Tohle nejde.“ Začal protestovat Theo, jakmile viděl s čím jsem se vrátila. Nejspíš jsem ho probudila, když jsem odcházela. I přes jeho protesty jsem si s maličkým –ano, byl to kluk- sedla na deku vedle mého andílka, který se už mezitím taky probudil. Protřela si pěstičkami oči a zazívala.
„Co si zítal?“ zeptala se Thea a pak se podívala na mě s miminkem v ruce. Nemohlo mu být víc, jak pár měsíců. „Mamí, mi máme miminto?“ zvedla se a stála u mě. Pousmála jsem se na ni.
„Obejmeš ho? Ale musíš opatrně, je ještě malý.“
Víc slyšet nepotřebovala, dala mu pusu na čelíčko a objala ho s největší opatrností, které byla schopna. Můj anděl objal malého chlapečka. Theo na mě vrhal pohled plný obav a otázek, které byly jistě rozumné a opodstatnělé, ale pro matku naprosto nepřípustné.
„Nemůžeme si ho nechat, sotva vyžijeme my.“
Vyhrnula jsem si triko a dala malému napít, okamžitě začal sát. Theo se upřeně díval na mou tvář, ani o píď níž.
„Neboj se, dokud budu kojit, postaráme se o něj v klidu. Vždyť jedno nebo dvě děti, to je jedno, zatím mám mléka dost.“
„Ale... Kdes ho vzala? Co když někde jsou jeho rodiče a budou ho hledat?“
„Je opuštěnej. Vím to.“ Podívala jsem se na malého a pousmála jsem se „ A praví rodiče jsou přece ti, kdo dítě vychovávají.“
Slyšela jsem, jak si Theo povzdychl.
„Nemá cenu tě přemlouvat, že?“
„Ne, nemá. Maličký zůstane s námi.“
Netušila jsem, co nás čeká, ani jestli přežijeme my, natož děti. Jediné, co jsem věděla, bylo, že se o ně musíme postarat, tak to prostě bylo, tak se mělo stát. A nač se stavět osudu a bát se toho, co bude, když jsme tak nicotní? Mé rozhodnutí jen utvrzoval každý jeho a její úsměv. Úsměv mých dvou andílků, kteří byli odkázáni na mě a já na ně. Bez nich už bych dávno ztratila chuť žít a bojovat. S nimi mám pocit, že je vše, jak má být.