Slzy mé pravé lásky

Je tomu již mnoho let, kdy viděl jsem prvně slzu v oku ženy, co měl jsem rád. Bylo to tenkráte, když ze stromů sypali se bělostné lístky květů Jabloní. Vzduch tehdy prodchnut byl nasládlou vůní probouzejícího se jara, pamatuji si to přesně…

Tehdy jsem šel tou úzkou pěšinou, jež vedla kol rybníka, nad jehož hladinou prastará tetička vrba se skláněla, smáčíce své sytě zelené kadeře v chladné vodě. Procházel jsem kolem ní, když náhle jsem ji zřel. Tu dívku, jenž jsem pravou láskou nazýval. Stála u vrby stařeny a opíraje se o její mohutný kmen, hleděla v dáli, kde v modravé mlze tyčili se majestátné hory.
Přicházel jsem k lásce své blíže, abych vytrhl ji ze snění a pohlédl zas do očí, jež v svém nitru skrývaly zářivý plamen. Když však vzhlédla ke mně, ten plamen, jsem, v jejích hnědých očích nenašel. Jen maličký briliant se na řasách skvěl v zapadajícím slunci. Když lehce sklopila své dlouhé černé řasy, kapka pověšená na nich se zachvěla a potom se stříbřitým třpytem padla do zeleného travnatého koberce. Po chvíli ji následovala další a další. Přistoupil jsem blíže k lásce své a za ruku ji vzal, ona však na mne ni nepohlédla. Tedy otázal jsem se, co stalo se jí tak zlého, proč do trávy sází mokré třpytivé perly. Jen tiše řekla. „Milý můj, tvé sliby byli klam a slova tvá jed, jímž otrávil jsi srdce mé i mysl mou. Lásku věrnou a věčnou jsi mi přísahal. Však uplynul rok a ty sis jinou dívku za ženu vzal.“ Nebyl to však hlas, jež bych znal, zněl chladně, jak by v žilách led jí koloval, a srdce v kámen se proměnilo. Na její bílé dlani objevil se prstýnek zlatý, poznal jsem jej. Náhle ledově a ostře ozval se její hlas, jak by se v tu chvíli zimní chlad navrátil. „Zde máš svůj prstýnek, jejž jsi mi kdysi dal, tvé sliby severní vítr k horám dalekým odvál. K horám těm i já se vydám, hledat ty přísliby, a až je naleznu, pak život svůj černé paní smrti dám, by zbavila mne její kosa žití v tomto utrpení.“ Když dozněl její chladný hlas, ticho naplnilo duši mou a v očích jejích zachvěla se další překrásná slza. Toužil jsem ji obejmout, však vina má na mne těžce dolehla, já nemohl se náhle hnout. „Vím, lásko má, že ublížil jsem ti velmi, sebe nepřestanu nikdy za to proklínat. V nocích probdělých tvůj obraz vídám, tvé jméno v temnotu šeptám, v mých snech obejmout tě chci, ty však náhle mizíš v zrádných mlhách.“

Tenkráte viděl jsem ji naposled, to byla poslední má slova, když však přijdu k vrbě stařeně tou úzkou cestičkou, vidím ji tam stát, jak na řasách má slaný déšť. Její vlasy, jak ve větru smutně vlají a v slunci se ohnivě skví, stejně jako tehdy. Vím, že není již dávno mezi živými a srdce mne z toho bolí, že kvůli mně zahodila svůj život mladý. V tu chvíli svého sebeproklínání ve vánku slýchávám její klidný tichý hlas, jak říkává mi…
„Lásko, já odpouštím tobě vše, již brzy, brzy se sejdeme…“