Letní idilka

„… Je to strašný... znáš to tu chvíli od první ranní cigarety až po to kdy dopíjíš poslední hlty z flašky vína a močíš ve tři hodiny na zaparkované policejní auto. Tak přesně v podobné chvíli se musím podívat na svůj život, zhodnotit ho, podívat se přímo do hlubin vlastní duše a přiznat si každičkou skutečnost, kterou si normálně nepřiznám a říct si. To je ráj a život je prima.“ Pokračoval po delším rozhovoru mladý, otylý muž s dost nepřítomným pohledem. Po dokončení své myšlenky se olízl spodní suchý ret a dopřál si dávku odporného žlutého nápoje. Jakmile se tekutina rozlila po je ústech, tak se mu tvář zkřivila do podivné grimasy Tento muž se jmenuje pan D. Pan D. byl již nějaký čas mimo realitu světa. Ze které utíkal jak vidno laciným způsobem, tedy laciným vínem. Když bylo. Když ne stačilo vše co se jen trochu podobalo alkoholu. Vrávoral nad kulatým dřevěným stolem v malé zahradě a svá slova zdůrazňoval pohyby rukou, které si odkoukal od hollywoodských tvrďáků., ovšem v jeho stavu to vypadalo jako komická scénka odhánění mouchy člověkem s parkinsonem. Vše toto pozoroval se zaujetím společník který seděl hned proti němu. Mladý muž. Světlé krátké vlasy. A hlavně střízlivý. Tento muž je pan R.
„Co to piješ“ prolomil R. po čase ticho. D. se nechápavě a zmoženě zahleděl do očí R. hned na to se zahleděl na svou skleničku zase na R. opět na skleničku a konečně povídá.
„Co?“
„Co, co? Co piješ nebo co jsem říkal?“ řekl R.
„To první co… to druhý co jsem už zapomněl. Bylo to důležitý co?“
„Zapomeň na to.“ Panu R. již došlo že to nemá cenu jít na to tímto způsobem. „ Jen mi prostě jakou zase sračku tady do sebe klopíš!“
„Jo takhle… víno skvělá cena. Pět litrů za 90 korun! Skvělá barva, zajímavý buket a má výstřední chuť. Něco mezi okenou a opičí močí. Chceš nalít? Ne?! Škoda!“ a obrátil do sebe zbytek sklenice. Tento dost bláhový počin mu převrátil lačný žaludek jak buben pračky a donutil vrátit asi dvě a půl sklenice zpět na světlo boží. R. znechucen ale vůbec nepřekvapen jen zvednul obočí.
„Děláš ostudu alkoholikům!“
„Já? Proč?!Vždyť se tak snažím!“ vyštěkl s pozvracenou bradou D.
„Kdyby to byla pravda, tak si to pícháš nitrožilně“ pokáral R. svého společníka, který se smutně zakoukal do země a začal špičkou boty hloubit důlek v hlíně.
„ Já se zlepším“ provinile zašeptl a kapky slin mu samovolně padali do hloubeného důlku.
„ Je to, že nemám učitele. Někoho kdo by mě podržel…“ Řekl D „... Luk měl Darha Vadera, Dale měl Chipa, Hitler Stalina. Do mám já?!“ Dodal velmi zlomeně D.Na to si jedna slza razila cestu skrz jeho buclaté tváře.
R. vstal chytil pana D. za rameno.
„Chceš ukázat cestu?“ otázal se ho.
„Ano“ skromně odvětil D.
„Chceš vést?“
„Ano!“
„Jsi ochoten jít do toho naplno?“
„Ano! To jsem!“ s bojovým pokřikem povstal D. čile ze židle
„Pohleď…“ a R. vzal D. kolem ramen a zahleděl se do prázdna „… tam někde je tvá cesta.“
„Za plotem?!“ divil se D.
„Ne! Tam někde dál je tvá cesta, která…“ a ukazováčkem namířil před sebe.
„Za domem?!“ D. byl čím dál víc zmatenější.
„Do prdele, na chvilku prosím zapomeň na ten plot i na ten zkurvený dům co vidíš! Vyser se na ně! Neexistujou! Mluvím obrazně!“ rozčiloval se R.
„Ty vidíš nějaký obraz?!“ hledal nevěřícně D. po směru pohledu pana R.
„Dobře“ rezignoval R. „Kde máš další flašku? Musím se dostat aspoň na tvou úroveň…“

Po dvou hodinách

„… Stejně je to všechno na hovno!“ poštěkával R. na D. „Člověk si nalije skleničku a hned je zase prázdná! Kdo to kdy vymyslel? Skleničky by se neměli vyprazdňovat! Ne neměli by se to není spravedlivý!“ zakončil nevrle R. proslov.
„ Moje řeč. A vem si takový nákupní centra. Ty by se zase neměli plnit. Nevím jak ty, ale když se procházím mezi regálama a narazí do mě týpek s plným košíkem, aby byl u pokladny o pět vteřin dřív… no nedivím se teroristům. Já bych ty zmrdy všechny rád vzal sebou. A pak bych se jim smál!“ na tváři D. se objevil zlomyslný škleb, který by se dal přirovnat jedině ke Grinchovi.
„ Ty vole, ty by ses tam odpálil jo?“
„ Jo!“
„ A pak by ses jim smál?“
„ Jo! Jako blázen!“
„ Nechci být ten co ti kazí radost, ale byl bys taky mrtvej.“ Řekl R. skoro otcovsky.
„ Hmm..“ zabručel D. nevrle „… ale zmrdi to jsou. To mi nerozmluvíš“
„ To nemám ani v úmyslu.“ R. se na chvilku odmlčel. „ Ale stejně si myslím, že to bereš za špatný konec.“
„ Proč myslíš?“
„ Jsou to přeci jenom lidské bytosti…“
„ A má být?“
„ … no já jen, že je větší zábava je zapálit než nechat vybouchnout.“
„ To je ta tvá cesta? Všechny zapálit? Tolik benzínu na světě není. A i kdyby bylo spíš by mě kleplo z toho kolik by mě stál. Proč nemůžeme jezdit na lásku?“
„ Už zase začínáš s hipíkama?“ otázal se R.
„ Proč s hipíkama? Myslíš si že jen hipíci provozovali volnou lásku? Koukni na kněze. Ti jsou kolikrát tak volný až jsou povolný. A co teprve ministranti. Mladý, svěží, plní života… “
„ Jojo, taky bych si dal říct.“ Zasnil se R.
„ No vidíš, sám by sis dal říct a je tu obvinuješ.“ Spokojeně osočoval D.
„ Promiň, ale nevnímal jsem tě co říkáš. Sledoval jsem šneka.“ R. ukázal prstem do trávy kousek o nich. „Vidíš? A říkal jsi něco důležitýho?“ uvědomiv si svou neslušnost.
„ Ty mi nevěnuješ žádnou pozornost. Já tě tady obnažuji svými hlubokými myšlenkami a ty se koukáš na šneka…“ vztekle gestikuloval D. až mu zrak spočinul na plazícím se domečku v mikropralese. „ Kam leze?“ zatázal se klidně D.
„ Jsem snad šnečí král? Prostě leze.“
„ No dobře ale kam leze?
„ Někam“
„ Proč?“
„ Říkám ti neser mě! Blbější otázku nemáš?“
„ Mám“
„ Sem s ní!“
„ Co je teorie relativity?“
R. se šibalsky pousmál. „Tak to vím naprosto přesně. Teorii relativity ti vysvětlím na jednoduchém příkladu. Vem si že máš nohu. A tou nohou kopneš někoho do zadku. A ta noha ti tam zůstane. Tak máte oba dva v prdeli nohu ale ty jsi na tom relativně líp.“
D. se zamyslel. „ Chápu“
„ To jsem rád.“
„ Ale proč z toho dělají takovou vědu? Takhle by to pochopil každej vůl“ dedukoval D.
„ Právě, v tom to je Oni to nechtějí.“
„ Zase tvý Oni?“
„ Pšššt můžou tě slyšet. Jsou všude.“
„ To je fakt jeden se schovává tam v rouští. Vidíš? Je to ten v červené čepičce.“
„ Jen si dělej srandu. Ale počkej dočkáš se… Oni se ukážou a… A… a…“
„ A unesou nás. Pak nás znásilní jejich speciální četa nymfomanek z řad sedmnáctiletých holek v kožených korzetech a s vysokými podpadky.“
„ To vole to by byl ráj“ zaslinil R. a D. se přidal k společnému slinění. „ Tak co budeme dělat aby se to stalo co nejdříve?“
„ Co? Budeme čekat, pít a čekat. Oni si nás najdou.“
Společně se usmáli a sledovali šneka jak se plazí do západu slunce.