Les

"Nechte mě být! Proč mi to děláte? Co jsem provedla!" křičí mladá dívka. Stojí opřená o kmen stromu a vyděšeně se dívá na černé přízraky, které ji dokola obklíčily. Snaží se jim uniknout, ale je to marné. Opouští ji síly a padá na zem.
Druhý den ji na tom místě nachází Ivan. "Aneto? Co tady proboha děláš sama?"
Aneta se probouzí a praví: "To všecko byl jenom sen? Zdálo se mi to?"
"Co se ti mělo zdát? To nechápu. Co jsi viděla?" ptá se Ivan.
"Samá černá stvoření. Obludy a přízraky, které na mě vztahovaly svoje pařáty. Stále se ke mně blížily, ale já si od určité chvíle nic nepamatuji."
"Aneto. Vůbec jsi sem neměla chodit sama, protože tento les je začarovaný. Ten, kdo o tom neví, vidí zde to, čeho se nejvíce bojí."
"Vážně? Takže to nebyl sen!?"
Ivan ji přeruší: "Ne nebyl to sen. Pouze výplody tvé vlastní fantazie, ale tento les způsobil, žes to všecko viděla."
"Když to tedy byly moje představy, proč tu tedy nic nevidíš ty?" zarazí se Aneta.
"Mám svůj amulet, který mě chrání před vlastním strachem. Daroval mi ho otec. Když máš s sebou věc, kterou ti někdo daroval, nic nemůžeš vidět."
"Už tomu začínám rozumět. Jaktože se mi tu přetím nic nezjevovalo, když jsem tu bývala s rodiči?"
"Když je více lidí pohromadě, les ztrácí svou moc nad nimi, stejně jako nad lidmi, kteří se ničeho nebojí."
****
„Mami? Tati? Kde jste?“ Ztratila jsem se v lese! Rodiče si tu někde chodí a sbírají houby a já tu trčím sama!
"Ahoj Soňo," vedle mě se ozve mužský hlas. Otočím se za ním a spatřím svého bývalého kamaráda, který byl i více, než mým kamarádem.
"Co tu chceš a proč na mě vůbec mluvíš? Po tom všem, co sis vymyslel a udělal!"
"Já? Já si něco vymýšlel? Nikdy jsem ti nelhal."
"Mlč prosím tě! Nebaví mě poslouchat ty tvoje lži! Lhal jsi nejen mně, ale i svojí holce," vykřiknu na něj.
"Proč bych ti měl lhát?" ptá se jako by o ničem nevěděl.
"Ty moc dobře víš proč! Jenže jsi takovej srab a bojíš se mi přiznat do očí, že nejseš upřímnej a vodil jsi obě za nos!"
"Ale, ale...." snaží se odpovědět.
"MLČ!" nenechám ho domluvit. "Nedopustím, abys mi lhal do očí! Za to mi nestojíš! Nenechám se oblbovat! Stačilo, že tys mě oblboval celý měsíc. Jdi do háje!"
"Ale..."
Nemohu to vydržet. Běžím pryč. Jen chci co nejrychleji zmizet z jeho blízkosti! Z dáli se ozývá počkej, ale ignoruji to!
Najednou slyším svou kamarádku, jak mě pomlouvá. Takové hnusárny o mně říká... To nemůže být přeci pravda! Proč to dělá? Utíkám stále dál a dál, bezmyšlenkovitě, než mi docházejí síly a musím zpomalit. Začíná to být podezřelé. Všecko, co se tu děje.
Během doby, co se potuluji lesem, potkávám spoustu známých tváří. Někteří na mě mávají, zdraví mě, usmívají se a mluví na mě. Tuším, že to nemyslí upřímně a vše na mě hrají, balamutí mě.
Potkávám lidi, se kterými nemám dobré zkušenosti. Bohužel i ty, kteří jsou mými přáteli. Les je plný neupřímných lidí, pokrytců, lhářů, zlodějů a já jsem tady sama mezi nimi.
Svírá se mi srdce, křičím, protože to všechno nemůžu unést! Musím křičet hrůzou z té vší lži a potupy, která mě obklopuje.
Trvá to celou věčnost. Nemohu to vydžet. Podlamují se mi kolena a padám se na zem. Jen pláču, mám zavřené oči... I přesto slyším ty sladké prolhané řečičky.

"Soňo! Co tu proboha děláš? Hodinu tě tu sháníme a hledáme!“ Moji rodiče! Mají strach, poznávám to z jejich třesoucího se hlasu. Najednou vše přestalo. Otevírám oči. Nade mnou stojí jen máma s tátou a bratrem. Celou dobu tu jsou sami, nikdo jiný kolem ani nebyl, pouze stromy. Dělám jako by se nic nestalo. Byl to všecko jenom sen? Zdálo se mi to? Mám jim říct? Ne! Nemůžu jim to vyprávět, protože by mi stejně nevěřili. Vím jistě jednu věc. Nikdy na to nezapomenu.