Nath - Kapitola XI.

Ráno mě probudily zvuky z kuchyně. Naklonil jsme se z postele stejně jako tenkrát a už podruhé jsem spatřil něco neuvěřitelného. Nathan stál u sporáku a něco kuchtil.
Musel jsem se usmát.
Posadil jsem se na posteli a zase si kolem pasu omotal deku. Pořád jsem myslel na včerejší noc, na své myšlenky, na ty neověřené závěry, kterým jsem věřit mohl, nebo nemusel. Nevyznal jsem se v sobě.
Jedno ale bylo jisté.
Pohled na Natha mě naplnil neskutečným štěstím a pohodou. Byl jsem opravdu rád, že je tady.
Přišel jsem k němu a opřel se o kuchyňskou linku.
Všiml si mě až teď.
„Promiň, já tě zas vzbudil?“ omluvil se.
„Ne, už jsem byl vzhůru. Jen jsem si užíval, že nemusím nic dělat.“zalhal jsem.
„Tak na to si nezvykej, příště je řada na tobě!“
Zaradoval jsem se nad tím ‚příště‘. Připadal jsem si jako malé děcko, co se nemůže dočkat štědrého večera, ale nemohl jsem si pomoct.
„Takže tu budeš zase spát?“
„A ty bys chtěl?“ mrknul na mě.
Kývl jsem hlavou, jakože je mi to jedno, ale užíval jsem si jeho zájem a ochotu reagovat na mou náladu.
Došel jsem do ložnice a sedl si na neustlanou postel. Zapnul jsem televizi a natáhl se do peřin.
Přepínal jsem mezi programy, ale bylo mi v podstatě úplně jedno, na co se budu dívat.
Nathan byl během pěti minut u mě a s sebou přinesl i snídani. Tentokrát topinky s míchanými vajíčky.
„Mm, to vypadá dobře…“ slintal jsem nad jeho dílem.
„Jsou to jen vajíčka!“ zasmál se Nath.
„Po nemocničních blafech ti to přijde jako delikatesa!“ zasmál jsem se i já.
Za pár vteřin jsem měl všechno v sobě a Nathan jen nevěřícně zíral a pomalu žvýkal jedno sousto za druhým.
„To tě tam ale museli krmit fakt něčím odporným, když ti tak chutnalo tohle!“ řekl a při posledním slově se zašklebil do talíře.
„Nebo prostě umíš vynikající topinky!“
Jak dojedl, sebral jsem oba talíře a odnesl je do kuchyně, kde jsme je jen položil na linku a zase se rychle vrátil zpátky. Skočil jsem na postel a Nathan se zasmál.
„Máš nějakou dobrou náladu, jak to?“
„Ani nevím…“ pokrčil jsem rameny.
„To bude beztak mnou…“ řekl hrdě a zvedl hlavu do výšky, načež se začal smát.
„Třeba jo…“ podíval jsem se na něj. Dovolil jsem si mu upravit pramínek vlasů, který mu padal do tváře. Nikdy dřív jsem to neudělal.
Nath, soudě podle jeho výrazu, nechápal, co se děje. Očividně mu to ale nebylo nepříjemné, protože neucukl.
„Lane, já nevím, co to má znamenat… ale… jsi si tím jistej?“ zeptal se opatrně.
Pořád jsem si hrál s pramínkem jeho černých vlasů. Neříkal jsem nic.
Uhnul pohledem a následně se stáhl.
„Lane, já to myslím vážně. Tohle není vtipný.“
„Já si ale nedělám srandu.“ Posadil jsem se na posteli.
„Cože?“ nechápal Nath už vůbec nic. „Copak, ty jsi taky…?“
„Nevím…“ pokrčil jsem rameny. Jeho nechápavý výraz by se teď dal označit za dvě stě procentní. „Ale vím, že když jsi se mnou, je mi strašně dobře, a nechci, abys odešel.“
Trošku pod těmito slovy zjihnul. Vstal a posadil se vedle mě.
„Ale stejně tě pořád nechápu…“ řekl.
„Já sebe nechápu taky… ale vím, co chci.“ Podíval jsem se mu přímo do očí a pomalu jsem se k němu začal přibližovat.
Seděl jako zmrazený, ani se nehnul. Oči měl sklopené dolů a čekal, co se bude dít. Přiblížil jsme se až k jeho ústům a opatrně jsem se nadechl.
„Můžu?“ zeptal jsem se.
Místo odpovědi přitiskl své rty k mým a rukou mi zajel do vlasů. Přisedl jsem si těsněji k němu, chtěl jsem být jeho součástí.
Naše rty byly v dokonalém souladu. Nechal jsem své ruce putovat po jeho těle.
Jeho prsty pronikly za deku, již jsem měl omotanou kolem pasu, a jedním tahem ji stáhly dolů. Usmál jsem se.
Opřel se do mých ramen a položil mě na postel. Opatrně si na mě lehl. Cítil jsem jeho dech na svém krku, poté na své hrudi.
Bylo to tak krásné, že jsem skoro nevnímal. Jeho ruce kroužili podél mých břišních svalů tam a zpátky a já si užíval jeho doteky.
Poté se vrátil zpátky a věnoval se zase mým rtům. Přidal na intenzitě polibků a já se musel zase usmát.
Měl jsem neskutečnou husí kůži, cítil jsem se tak úžasně, jako nikdy před tím.


Ani nevím, kdy se nám zase podařilo usnout. Je fakt, že jsem toho v noci moc nenaspal, ale necítil jsem se nijak zvlášť unavený. Probudil jsem se do slunečného a jasného odpoledne. Jakmile jsem jen trošku pootevřel oči, vybavil se mi celý průběh dnešního rána. Otočil jsem se na bok a naskytl se mi pohled, který mě naplňoval spokojeností.
Spící Nathan byl tak roztomilý.
Naprosto nerušeně ležel na břiše, pár centimetrů ode mě, s hlavou zabořenou do polštáře. Černé delší vlasy mu zase spadaly do obličeje.
Nemohl jsem si pomoct, opatrně jsem mu, jeden po druhém, upravoval všechny pramínky vlasů.
„Dobrý ráno…“ zašeptal jsem, když jsem uviděl, jak rozespale promrkává očima.
Zavřel oči a zase je otevřel, jako kdyby se chtěl přesvědčit o skutečnosti toho, co právě vidí.
Usmál jsem se. Zabořil obličej ještě hloub do polštáře.
„Co se děje?“ nepřestával jsem jej hladit.
„Lane, tohle není dobrý…“ zabručel do polštáře.
„Co? Nelíbí se ti to?“ zarazil jsem se.
„Ne… to ne… je to pěkný… ale… TOBĚ by se to nemělo líbit…“ podíval se na mě. Jeho výraz byl teď opravdu vážný, zamyšlený. Takhle jsem jej ještě nikdy neviděl.
„No a co? Dělám to, co cítím, nemám s tím problém. Možná jsem to tušil, ale nedošlo mi to, měl jsem Lindu – „
„No právě! Měl si Lindu! Já NEJSEM Linda, nejsem ani ženská! Lane, já nevím, co ti v té nemocnici dali, ale tohle nejsi ty!“ trošku zvýšil hlas.
„Myslíš, že kdybych to udělat nechtěl, zajdu až sem?“ zůstával jsem stále v klidu. Chápal jsem, že má v sobě teď trošku zmatek.
„Jak můžeš být takhle vyrovnaný? Celý život žiješ s tím, že jsi heterosexuál. Potom tě zničehonic napadne, že bys mohl být čtyřprocentní, užiješ si se svým nejlepším přítelem a jsi naprosto v klidu?!“ hlas se mu začal třást.
„Nathe, jestli ti to bylo nepříjemný, proč – ?“
„Nejde sakra o mě, TOBE to mělo být nepříjemný, TY jsi neměl začínat, TY nevíš, co děláš a JÁ jsem to neměl dovolit!“ jeho oči se třpytily čím dál víc.
„Nech toho, opakuješ pořád to samé dokola…“
„A ty mě vůbec neposloucháš… Lane, já tě znám, tohle bys nikdy neudělal.“
„Lidi se mění!“
„A za jakou cenu?“
Na tohle jsem neměl co říct. Neznal jsem cenu tohoto sblížení. Myslel jsem si, že dělám správnou věc. Myslel jsem, že to tak Nath chce. Věděl jsem, co chci já.
„Když opomenu fakt,“ spustil opatrně Nathan, „že naše přátelství je tímhle v troskách, další věc, na kterou to bude mít dopad, jsi ty sám.“ Nesměle se na mě podíval.
Vůbec jsem nerozuměl. Pochopil můj výraz a pokračoval.
„Teď ti možná připadá, že víš, co chceš. Ale přijdou pochybnosti a otázky. A ty nebudeš mít jednoznačnou odpověď.
Ráno, když jsi zase usnul, jsem o tom přemýšlel.
V nemocnici jsem ti možná chyběl a uznávám, měl jsem se stavit, ale neměl jsem odvahu. Bylo mi trapněji než kdy před tím.
Ale to, že jsi teď tak šťastný, je způsobeno právě jen tím, že si mě neviděl. Tohle nadšení, to vědomí, to neznamená, že mě miluješ. To znamená, že máš radost, že si po dlouhé době viděl svého kamaráda.“
Zíral jsem na něj s otevřenou pusou.
„A na tohle jsi přišel sám?“ vypadlo ze mě.
„Nedělej si z toho srandu!“ okřikl mě a vstal.
„Nathe, promiň… ale já si vážně nemyslím, že máš pravdu…“
„To je tvůj názor…“ zabručel a hodil na sebe tričko.
„Odcházíš?“ zeptal jsem se monotónně.
„Bude to tak lepší… Ozvi se, až si všechno srovnáš v hlavě…“