Budeš mě chtít?

Cítila jsem jeho zkoumavý pohled na své tváři. Věděla jsem, že spíše než zkoumání mého obličeje přemýšlí nad tím, jak mi něco sdělit. Blížil se podzim, měsíce odloučení a ani jeden jsme nevěděli, jak to bude dál. V hrudi jsem cítila ten svíravý pocit, který nezmizí ani, když se napijete. Uvnitř mě, jakoby hořelo, ale na povrchu jsem se klepala zimou. Otřásla jsem se. Odtrhnul pohled od mých rtů a přehodil přese mě deku. Zhluboka se nadechl, jakoby se chystal promluvit, ale pak se zase zabořil zpátky do matrace postele. Vyhledala jsem jeho pohled a čekala, jestli mi jeho tmavé oči něco napovědí.
„Zabil jsem ho.“ Vydechl po chvíli. Natáhl ke mně ruku a čekal, jestli ji přijmu. Uchopila jsem ji a pak do ní skryla svou.
„Bylo to jeho přání.“ Zašeptala jsem a přitiskla se k němu blíž.
„Díky němu jsem tady s tebou.“ Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a zaposlouchávala se do tlukotu jeho srdce.
„Severusi,…“Vydechla jsem mu do černého hábitu.
„Myslíš, že bych mu měl pomoct?“ Nevědomky nasadil svůj typický příkrý výraz, aniž by se přemáhal.
„Slíbils to.“ Vzhlédla jsem k němu a v jeho očích viděla podivnou směsici pochyb, které jsem tam nikdy nenašla. Přišlo mi, že se sám za sebe zastyděl, kdykoliv jsem jej zahlédla při jednání s kýmkoliv jiným. Jeho hlas zpřísněl, zorničky se mu zúžily a on sám jakoby zkameněl. Každý jeho pohyb byl tak dokonalý, a všechny měly své opodstatnění. Žádný pohyb navíc a všechna ta jednoduchost se najednou stala složitou. V těchto chvílích jsem obvykle stála opodál, ale bojovala jsem s touhou se k němu rozejít, stoupnout si těsně naproti němu, tak aby se naše špičky bot dotýkaly, přehoupnout váhu z paty na špičky a pak se k němu naklonit a políbit ho na čelo. Jenže kdykoliv sklouznul jeho pohled ke mně, byť jen koutkem oka, jeho ledovost, prkennost a přísnot byla ta tam. Objevilo se tam cosi jako směsice něžnosti, ohleduplnosti a měkkosti.
„Nad čím přemýšlíš?“ Sesunul se na posteli níž, tak aby se naše nosy dotýkaly a on mi viděl přímo do očí.
„Kdybys mu nepomohl, budeš si to vyčítat.“ Spíše se ušklíbl, než pousmál.
„O tom jsi nepřemýšlela, ale budiž. Jenže co když ten kluk všechno pokazí a Pán zla nepadne?“ O tomhle jsem nechtěla přemýšlet. Moje ruka vyhledala tu jeho, aby se ukryla před touhle možností.
„Ten kluk?! Neříkej mu tak. Jmenuje se Harry.“ Slyšela jsem tiché zašeptání, kdy se pokusil zopakovat jeho jméno.
„Nad čím jsi přemýšlela?“ Zeptal se znovu po chvíli.
„Nebylo by lepší spolu někam odjet?“ Zakňourala jsem zbaběle.
„Našel by mě, a já nechci, abys byla při tom, až mě zabije.“
„Severusi!“ Zoufale jsem zavyla a znovu mu zabořila obličej do hábitu.
„Pokud Harrymu pomůžu, budu jen dalším z řady.“
„Takhle nemluv. Brumbálovi si slíbil, že Harrymu pomůžeš, aby došel až do konce své cesty.“
„Byl to sobecký, pomatený stařec.“
„Jeden z nich bude muset zemřít.“
„Jenže co když Pán zla zůstane u moci? Budeš mě chtít, i když budu vyhnancem a zrádcem?“ Zamrkala jsem, abych odehnala mlhu a zahleděla se mu do očí.
„Bála jsem se, že by sis nikdy nepřipustil, že bych tě kdy mohla chtít.“ Pousmála jsem se a naše prsty se zapletly.
„Nějak jsem s tebou zapomněl být nedůvěřivý.“
„Nechci, aby to někdy skončilo.“
„Neskončí. Můj úkol pomoci Harrymu se brzy naplní a my dva odjedeme.“
„Chceš odjet bez vysvětlení?“
„Bez jakého vysvětlení?“
„Severusi, ten chlapec tě má za zrádce.“
„A ty? Co si o mně myslíš ty?“
„Jsi ten nejlaskavější člověk na světě.“
„Nemyslíš si, že jsem zrádce?“
„Ne.“
„Nezáleží mi na tom, co si myslí ostatní. Záleží mi na tobě.“

***
Svíjela jsem se nepředstavitelnou bolestí. Najednou byl můj život bez smyslu a já věděla, že ač bych chtěla sebevíc, nemůžu se pohnout z místa. Píchalo mě tam, kdesi hluboko v hrudi, u srdce. Břicho se mi několikrát v křeči stáhlo a já se stihla akorát naklonit z křesla, než jsem vyzvracela obsah žaludku. Ruce se mi klepaly a já se marně snažila stírat cestičky slz. Několikrát jsem hlasitě vzlykla a zabořila hlavu do křesla, abych potlačila zvířecí kvílení, které se dralo z mých úst.
„Severusi,…“ Zašeptala jsem zoufale, ale nikdo se neozval.