Útěk 1. část

Celý pokoj byl pohroužen do tmy. Jen na skleněném rámu obrazu, který visel na stěně, byl vidět odraz světla z ulice za okny. Mariana seděla v koutě pokoje, schoulená a klepající se. Uvažovala. Nadávala si. "No tak, to zvládneš, jen klid, jen buď v klidu".

Zase zase cpe se do mé hlavy, á, ne, proč?, proč?, nic necítím, proč to všechno, chci umřít, ach probdělé noci, černý závoji věčně překrytý přes moji tvář bílého motýla.Odlétni z mé tváři krutý závoji, leť pryč a osvoboď moji vězněnou duši. uvolni křídla bílého motýla, jenž touží létat tímto světem.Uvolni mne.

Tak moc se bála. Bála se, že ji objeví. Po chvíli se uklidnila. Řekla si, že má vlastně štěstí, že ji tu její přítelkyně ukrývá. Tedy její přítelkyně nevěděla, že ji skrývá, myslela si, je, že je tu na návštěvě. Bylo tomu totiž tak. Sotva Mariana odmaturovala, zavřeli ji tam do toho pekla. Odkud musela utéci a nyní se musí skrývat zde, v Německu. Tím peklem nazývala léčebnu. Byla přesvědčená, že tam nepaří. Ale přesto, přesto, si její rodina i lékaři mysleli opak. Důvodem proč ji tam zavřeli. Byly její časté úzkosti, sklouzávající až do depresí. Mariana si ale říkala, že je kvůli tomu přece nemusí do léčebny. V léčebně to absolutně nezvládala. Chovali se k ní poměrně slušně, na to si stěžovat nemohla, ale ti lidé a to prostředí. Připadala si tam jako ve vězení, ještě na jako na špatném oddělení, snad pro nějaké nebezpečné vrahy či co. Neměla tu jedinou osobu s kterou by si mohla popovídat, Byla tu jedna z nejmladších. Bylo ji devatenáct let. Děti a mládež do 18 let zavírali na jiné oddělení. Ale ona byla bohužel o rok starší, tak musela sem. Nemohla to snést, toužila po městě, procházení. Tady byla zavřená, občas na vycházky. Bylo to děsivé.

To peklo, věčné stresy, tlaky na mou hlavu, bolesti, sklíčenost, tak až sem mne to dovedlo, to tvé vězení, už mne uvolni ,ti jenž mne vězníš , ty , jdi nech mne dýchat nech mne, áá, nesnesu tě, prokletá Mariano vylétni z mé hlavy a nech mne tu, mne tu volnou Marianu žít v klidu

Byla na pokoji s těmi nejhoršími případy, jen s těmi, kteří si něco žbrblají pro sebe nebo křičeli. V noci se budili nočními můrami a probudili tak celý pokoj. Zprvu jich litovala a snášela to, ale později ji to začínalo více vadit. I když ji tu dávali spousty léků, připadal jo, že se ji akorát přihoršuje. Její stavy začaly být v jednu chvíli vážně, lékaři dokonce začali uvažovat o silnější léčbě, neboť se domnívali, že u Mariany počínají jisté znaky schizofrenie, ale Mariana byla přesvědčená, že ji akorát více ublíží a tak se rozhodla utéci, Nebylo t o vůbec jednoduché. Jednou když šli na vycházku do zahrad. Mariana začala předstírat, že je jí nevolno, přiložila si ruku na ústa a dala se do běhu, aby se sestře zdálo, že se běží vyzvracet. Sestra za ni chtěla někoho poslat, ale Mariana za křičela "prosím, ne, připadám si vždy pohoršeně, když na mne při tom někdo kouká a dělá se mi ještě hůř". Sestra tedy výjimečně svolila, i když z toho neměla dobrý pocit. Mariana zaběhla za roh. Vydýchala se a přemýšlela, jak ven. Věděla o jisté zdi, která je nižší než na jiných místech.

Tak nyní, zanechám tě tady, ty můj odporný trýzniteli, nech si své zlé pocity tady a nech mne vylétnout, odsud, sem patříš ty, ne já, chci cítit vzduch svobody, nadechnout se volnosti, ponořit se do života a konečně uvolněně žít, tak moc po tom toužím, ach ty Proradná Mariano tu zůstaneš a já Hodná Mariana odcházím

Mariana doběhla na místo, kde byla zeď snížená, vší silou se vyškrábala na horu, přelezla přes dráty, i když se při tom pobodala, ale nenechala se bolestí zastavit, naopak činilo ji to potěšení. A běžela. Zaběhla si do internetové kavárny. Napsala své přítelkyni z Německa, s kterou si už od mala dopisovala, že by u ni ráda nějaký čas v Německu ráda pobyla, že právě odmaturovala a má prázdniny. Přítelkyně ji napsala, že ji ráda uvítá. A tak se Mariana vydala do Německa. Měla poměrně veliké úspory, z různých brigád, co si šetřila, po dobu když studovala. Sedla tedy na vlak a jela. Raději skoro celou cestu trávila schovaná na toaletě, snad kdyby ji tu hledali.

Tak nyní, nyní, konečně, spatřím dokonalé tvary tohoto světa, v mých očích, zdá se, že Proradná Mariana je pryč, cítím se lépe, ach, uvidím, světlo i tmu přírody, oblaka, budu se moci dotknout oblak posadit se na ně odlétnout, konečně si splním svůj sen...

Takto se Mariana dostala do Německa. Zpočátku se jí tu líbilo. S přítelkyní si rozuměly, první dny byly krásné. Avšak pak musela její přítelkyně opět do školy a tak zůstavala Mariana celé dny sama a její stavy se ji vracely. Snažila se je zahánět četbou či procházkami, ale to spíš ji přibližovalo její samotě, navíce se bála, že ji tu lékaři či rodina najdou.

Ta bolest, ach ne, je tu zpět, Proradná Mariana, proč, zase mne vězníš, svými krutými křídly mne obepínáš, nenecháváš mne v klidu, jako černé moře, mne polikáš, po částech, vždy mne kus ubyde a já pomalu mizím, duše Hodné Mariany se vytrácí, a do čela se dostává Mariana Proradná, ale to nejde, ne, ach, cítím se obmotaná pavučinami, v kleci, z mřížemi...je mi zle...Zase, kus mne zmizel, v černých vodách moře a polykáš mne, tam dolů do hlubin se potápím...