O krysaři a krásné dívce…

Znám prastarý temný les, kde stromy tyčí se, jak sloupy chrámů, obestírány mlžným oparem. Když kráčíš po sametovém koberci z jemného lesního mechu, na němž kapky rosy se v měsíčním světle třpytí, uzříš jezírko s křišťálovou vodou. Nad jeho hladinou tyčí se mohutný kámen, jehož osvětluje stříbřitý svit měsíční a chladný noční vánek rozevlává tichounkou píseň. Ta teskná melodie do tiché noci vypráví smutný příběh…

Kdysi dávno přišel do našeho města tajemný muž. Byl oděn v černém plášti s kápí, z, pod níž mu neposedný větřík šibalsky vytáhnul několik pramenů dlouhých černých vlasů. Ten muž měl vysokou postavu, ale byl štíhlý. V jeho pohledu odráželo se podivné tajemno, jen pár vyhasínajících plamínků osvětlovalo tu temnotu a dávalo jeho očím modrošedou barvu. Ty oči byli jako podzimní nebe, do něhož se pomalu vkrádá zimní chlad. Ten tajemný cizinec měl zvláštní dlouhé tenké prsty, takové prsty mívali jen lapkové či čarodějové. On však nebyl to ani ono.
Procházeje tichým městem za poledního žáru, spatřil krásnou dívku. Její vlasy byli jako plameny ohně a stejně tak ladně tančili v letním horkém větru, jenž je rozevlával do výšin, či je shodil dolů a jak závoj nevěstin, je dívce přehodil přes její bledou tvář. Svou jemnou rukou ty prameny zas odhodila, a když tak učinila, z pod těch rudých kadeří vykoukly dva nádherné modré drahokamy, jenž zářily do slunečného dne, tak krásně, až z toho oči přecházely. Cizinec okouzlen zastavil se uprostřed své cesty, jež měla končit na místní radnici, a stál, mlčky stál v záři sluneční, zíraje na krásu, jež jeho oči nikdy před tím nespatřily. Dívka na muže v černém plášti pohlédla a koutky jejích rtů se pozvedly v lehký úsměv. Cizinec jej neopětoval, jen sklopil zrak a mlčky pokračoval v své cestě.
Ještě toho večera se tajemný muž usadil v nedalekém lese u malého jezírka, vytáhl dlouhou píšťalu, lehce přejel svými dlouhými prsty přes díry v dřevě a započal hrát. Hrál lehkou melodii, přesně zapadající do teplé letní noci. Ty tóny rozlévali se po vodní hladině, hladili něžně každičký lístek na stromě či v keři. Tónům kouzelné píšťaly naslouchala okolní příroda i lesní zvěř, otevírali se květy, ba i mraky na obloze zmizely, to aby se písní mohly pokochat i hvězdy a měsíc na nočním nebi. Muž hrál hlasitěji a jeho píseň letěla noční krajinou jako pták. Až dolétla do nedalekého města, kde krásná dívka s ohnivými vlasy, stála u otevřeného okna a naslouchala lehoučké letní melodii. Tóny té píšťaly se kolem ní roztančily, obletovaly jí a hladily po těle, jak vášnivý milenec, volaly jí, přemlouvaly, aby vyšla ven, následovala je. Ona chvíli váhala, vždyť vyjít ven po setmění, se pro počestnou dívku nesluší. Nakonec však volání píšťaly podlehla a tiše, jak myška vyběhla do nočního lesa.
Zvuk píšťaly sílil, s každým jejím krokem se více a více zarýval do jejího srdce. Temný les ji děsil. Houštinou prosvítaly oči divé zvěře. Náhle za ní cosi zapraskalo. Rychle se otočila. Ale nikde nic nebylo. Tak tedy kráčela dál. Tóny jí doprovázely a stále více a více naléhaly, aby zrychlila, aby nemeškala, že noc není nekonečná.
Když konečně přišla k obrovskému kameni, jenž se majestátně tyčil nad stříbřitým jezírkem, shlédla dolů, a na mechovém koberci uzřela muže v černém plášti. Jeho oči zářily temnou modří do tmy a jeho ruce hbitě tančily po dřevěné píšťalce. Jakmile ji uviděl, vzhlédl k ní a přestal hrát. Usmála se na něj a tichým krokem, tak aby nevyrušila odpočívající les, seběhla k němu dolů. Posadila se vedle něj a tiše mu řekla, aby začal hrát. On sklopil zrak s jemným, sotva zpozorovatelným úsměvem, a započal znovu hráti. V té písni, co jí hrál, zrcadlil se veškerý cit, který v něm probudila. Při tom jeho oči zaplály jasným plamenem, rozzářily se do noční temnoty. Tóny té písně, byly lehké jako pohlazení, vášnivé jak polibek a čisté jako láska, jež vzplála v jeho srdci. Hrál pro ni celičkou noc.
Když blížilo se svítání, blížil se i čas jejich loučení. Jejich rty se k sobě konečně přiblížily a protnuly se v polibku, v tom jediném polibku, který byl krásnější nežli vznešenost rozbřesku, nežli hlas probouzejícího se lesa, dokonce byl ještě krásnější nežli jeho písně. A slíbili si, že příštího večera sejdou se zas zde, pak se rozloučili.
Dalšího večera čekal cizinec zas na mechovém koberci u lesního jezera. Čekal, čekal dlouho, ale nikdo nepřicházel. Tak z dlouhé chvíle započal si hráti píseň, doufaje, že tóny kouzelné píšťaly tu krásnou dívku zase přivedou k němu. Hrál tak dlouho, dokud první sluneční paprsky nezaplašily noční stíny a neprobudily všechno živé v tomto lese. Pak v smutku a zklamání nasadil si černou kápi, uschoval svou píšťalu a odešel…

Ten tajemný cizinec se v našem městě již nikdy neukázal. Do dnešních dnů však v teplých letních nocích zní krásná píseň. A nyní já jí naslouchám. Není však již dávno o lásce, nýbrž o zradě, o bolesti, a samotě…