Poslední ticho

„Dal jsi mi pravdu.“
„Opravdu si myslíš, že odpověď na tuto otázku, je to, na co jsi tak dlouho čekala? Opravdu mi chceš tvrdit, že odpověď, kterou sama již velmi dlouho znáš, je to, co Ti otevřelo nový pohled, co Ti dalo novou naději?“
Sklopila oči. Věděla, že má pravdu. Věděla, že to, co jí právě řekl, ona již velmi dlouho znala. Měla tu odpověď zarytou hluboko ve svém nitru. Přesto to potřebovala slyšet. Potřebovala, aby nahlas vyslovil ta slova, aby jí dal důkaz. Důkaz toho, že všechno nebyl jen sen, že všechno nebylo jen jedno neexistující dobrodružství. Důkaz, že došli tak daleko právě proto, že odpověď jim oběma byla již dávno známa. Přesto se bála. Nevěděla proč, ale měla pocit, že to všechno brzy skončí. Cítila, že každá minuta může být jednou z těch posledních, které spolu stráví, na dlouhou dobu. Nedokázala to vysvětlit. Takové pocity k ní často přicházely. Bylo to o to děsivější, že svá tušení již znala a věděla, jak málo je pravděpodobné – vlastně nemožné – aby se nevyplnila. Ještě nikdy se to nestalo. Ještě nikdy se nezmílila. Ne teď. Ne v tomto životě… Proto nechtěla tu odpověď znát. Proto nechtěla slyšet ta slova. A přesto její srdce bušilo hlasitěji než zvony jejího města v pravé poledne. Zaslechnout ta písmena vycházející z jeho úst bylo jako spatřit první úsvit na Zemi…Došli až sem. A budou pokračovat mnohem dál, přestože se jejich cesty na dlouhou dobu rozdělí. Oba to vědí. Oba si tiše přísahali. A to ticho znamenalo mnohem víc než tisíce a miliony slov. To ticho je bude provázet na jejich rozdílných cestách, až než se jejich životy opět spojí. Ano, to ticho, jejich ticho, bude věčné… Zase se usmála. Nejspíš naposledy se dokázala usmát s tím podivným až překrásným nádechem. Nádechem, který doprovázela dokonalá symfonie východu slunce nad pouští. Nádechem jejich posledního společného rána. Posledního na celé věky. Ale ona ví, že přijde další takové ráno. Ráno, kdy se opět jednou vrátí na toto místo. Do této pouště. A budou tiše mlčet, protože ticho jim řekne vše…