Nic není tak, jak to vypadá

První den v nové škole. Přesně jak se dalo čekat, jsou tu namyšlené puberťačky, které se snaží zaujmout něčím, co jim vlastně ještě ani nenarostlo. Dělají ze sebe dospělé dámy, ale přitom se chovají hůř, jak pětileté děcka. Pak je tu pár lidí, co neodtrhnou hlavu od sešitu a horší známka než dvojka jim způsobí celodenní trauma. Dál nějací neutrální jedinci, ničím se nijak nevymykají, aspoň zatím. Tamti o sobě zase ví, že na ně nikdo nemá, oni jsou ti nejdokonalejší, ti nejlepší, ti nejvtipnější. Arogance a ignorace „všech pod jejich úrovní“. Ale nejzajímavější je tam ta skupinka vzadu. Stálo tam pár kluků a hned na první pohled bylo jasné, že jeden z nich je obětí nějakého vtipu, kterým se bavila polovina místnosti. Vylili mu na židli vodu a pak se smáli, že nestihl dojít na záchod. Když se Danny zorientoval, přišel k té skupině. Rozrazil je, aby si udělal místo a dostal se k oběti. Postavil se před něj jako ochranka a s klidem rozkázal:„ Nechte ho na pokoji,“ Ti si z toho ale nic nedělali.
„Co ty si zač?“ Pořád se blbě usmíval.
„Někdo koho bys měl poslechnout,“ byli překvapení, že má takovou odvahu, ale taky si byli jistí sami sebou a vysmáli se mu.
„Máš dvě možnosti, buď se přidáš k nám, anebo k němu. Co myslíš, že je rozumnější?“
„Ty si to ho rozumu pobral rozhodně nejvíc. Řekněte mi jenom, proč to děláte?“
„Takže ses rozhodl?“
„Neodpověděl jsi,“
„Proč bych ti měl odpovídat?“
Danny se sebevědomě pousmál. Popošel k nepříteli blíž a pořád se mu díval do očí. Chytl ho pod krkem za mikinu a přistrčil mu k obličeji vystřelovací nůž.
„Už víš proč?“ Odstrčil ho od sebe, protivník vrazil do lavice, Danny ho na ni ještě víc natlačil a nůž mu pořád tlačil na tepnu. Stačil by jeden pohyb.
„Pořád je to vtip?!!“ řval na něj, „tak co? Zdá se ti to vtipné? Teď mě poslouchej. Jestli se ho ještě někdy dotknete, zabiju tě. Jestli si z něho budete dělat srandu nebo ho vydírat, pokud mu cokoliv uděláte, zabiju tě. Rozuměl si?“ Teď už se tak sebevědomě necítil. Celá třída ztichla, nevěřícně je pozorovali a agresor ze sebe stěží vytlačil
slovo: „Jo,“ Danny ho pustil, dal nůž zpět do kapsy a šel zpět na své místo, jako by se vůbec nic nestalo.
„Ty jsi fakt cvok,“
„Tak se podle toho chovej.“

Když šli všichni domů, Danny si na chodbě odchytil spolužáka, kterého se zastal. Šel sám po chodbě s hlavou skloněnou a s rukama v kapsách. Danny k němu doběhl, dal mu ruku na rameno a zastavil ho.
„Hej, počkej. Chci s tebou mluvit, pojď semnou,“ zavedl ho do prázdné třídy a zavřel za sebou dveře.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se ho.
„Adam,“
„Dělají ti problémy často?“
„Docela jo,“
„Chápeš doufám, že tě nemůžu chránit věčně?“ Adam přikývl, „ovšem, možné by to bylo. Ale dnes už nic není zadarmo a myslím, že zrovna ty nedostatkem peněz netrpíš že?“
„Mám ti jako zaplatit?“ řekl překvapeně a díval se na něj s otevřenou pusou. Danny se pousmál a odpověděl: „Ano, nemusí to být pravidelně, ale když řeknu, zítra mi dones dvacet dolarů, doneseš je. Jasné?“ Adamovi se to samozřejmě nelíbilo.
„Ne, to ne, zas tak moc ochranu nepotřebuju,“ šel rychle ke dveřím, ale Danny mu zastoupil cestu.
„Já myslím, že potřebuješ,“ dal mu ruku na rameno. Počkal, až se nadechne a kolenem ho nakopl přímo do trojúhelníku. Adam klesl k zemi. Lapal po dechu, ale dostal další ránu. „Tak co? Ještě pořád nepotřebuješ ochranu? Pokud si ceníš života, měl bys tuhle nabídku přijmout. Nikdo ti neuvěří, ani kdybys teď vyletěl ven a řval o pomoc. Všichni viděli, že jsem se tě zastal. Nejsem jako oni. Pokud budeš platit, jak máš, nic se ti nestane,“
„Tohle ti neprojde,“ pořád ležel na zemi a za tuhle větu dostal další ránu.
„Dovol, abych se zasmál. Já nejsem tak blbej jako ti kreténi ve třídě. Umím si to zařídit. To si pamatuj.“