Den 0

Den 0: Narození

Celý život je o ztrátě. Rodiče, škola, zaměstnání. To vše nás vychovává k tomu, abychom si nic nedělali z toho, že vše ztratíme. To vše nás otupí. Generace generaci po generace učí, že je to tak správné a jak se s tím nejlépe vyrovnat. A každý nový adept života si myslí: Jen já přišel na to jak se se ztrátou vyrovnat. A každý adept se mýlí jako jeho praadept a jeho prapraadept. Vím to byl jsem stejný jako většina. Ne, jako každý se kterým jsme se v životě setkal. Abych neurazil ty, kteří jsou jiní. Byl jsem jako vy prosáklý egoismem a vlastní sebelítostí. Ano, řekl bych, že právě sebelítost je to co postupem času, ze všech těch ztrát, je jediné získané bohatství. Všichni čím jsme starší jí máme nadbytek a stále víc. Ať už se projevuje alkoholem nebo jinou drogou či prací nebo jinou náplastí která zaceluje rány bytosti, která se z nás vyvinula. Čím dál více se stáváme paradoxem. Jsme čím dál víc prázdní a přesto plní něčím co nazývám sebelítost. Nevím jestli je to správné označení toho čím jsem přeplněný, ale je to dle mě nejtrefnejší označení a přitom nejvíce vzdálené. Kdo tento pocit už poznal ví o čem mluvím , kdo si ho ještě neuvědomil brzo ho pozná.
Sebelítost mě dohnala právě do tohoto okamžiku. Jsem ponořen do horké vody a z mého zápěstí odkapává život. Smutně musím přiznat, že právě okamžik kdy jsem žiletkou otevřel uzavřený kruh, jsem pocítil ne ztrátu ale zisk. Bylo to mé rozhodnutí ke kterému mě nedohnala žádná zhrzená láska ani jiný podobný zoufalý pocit. Přivedla mě k tomu jen nuda. Myslím, že nejsem jediný kdo se do tohoto okamžiku dostal. Je to asi osud každého nihilisty. Uvědomění si nesmyslnosti veškerého počínání světa i mě samotného je asi nevyhnutelné. Úplně slyším praskot vazů, přiškrcení hrtanu, křeče v žaludku, šplouchání vody v plicích a marný odpor tepny bránící se ostří. Všichni ti přede mnou, a že jich bylo, myslím dospěli do stejného stadia a měli stejný pocity jako já teď. Aspoň doufám. Co mě do tohoto okamžiku dostalo? Proč se rozumná lidská bytost rozhodne skoncovat se životem? Jistěže to byla čistá sebelítost. Ano to si rád přiznám i když je to svým způsobem trapné. Slyším ty věčné řeči co jsem slýchal: „Jsi příliš zahleděný do sebe.“ „Máš proč žít.“ a nebo moje oblíbené „Život je dar a tobě nepřísluší, abys o něm rozhodoval“. Můj ty bože. Větší blbost jsem snad nikdy neslyšel. Kdo kromě mě má právo o mě rozhodovat. Když se kouknu do minulosti, tak já osobně jsem o sobě nikdy nerozhodoval. Ač je to omývané hodně často v uhozených pubertálních deníčcích holčiček co chtějí jen přitáhnout pozornost: „Nikdo se mě neptal jestli chci žít proč se mám já ptát někoho jestli mohu zemřít.“ Možná je to vše jen tím že nevěřím v Boha. Znám lidi co ano. Nepřijdou mi šťastnější jen víc slepý. Uznám nejsme vševědoucí a mohu se mýlit a určitě se mýlím, ale oproti nim jsem ochoten přijmout to, že se mýlím a nést následky. Oni jsou si jisty tím že se mýlím a že oni se nemýlí nikdy. Ale to už odbíhám jinam než jsem chtěl. Zas tolik času nemám. Momentálně si vážím každé vteřiny, protože jsem si jistý že je poslední. A právě o to jde. Já jsem rozhodl kdy a jak. Což je svoboda. Poslední zbylá svoboda.
Nedávno jsem viděl dokument. Kde zkoušeli přijít jak vznikl život. Zkráceně to byla náhoda. Meteorit, bakterie a příhodný prostředí pro chemickou reakci. Jistě někdo by řekl že to byl Bůh. Pokud ano, tak je Bůh kus šutru na dně moře starý miliony let. Já v tom vidím jen náhodu. Jiný by řekl že je to osud. Osud já osobně neakceptuji. Představa že je můj život někde napsaný jako kniha mi přijde tak depresivní, že kdyby tomu tak bylo nebo že bych to připustil zabil bych se daleko dřív. Tedy náhoda. Jen dík náhodě jsem po příchodu z práce napustil vanu a jen dík náhodě spojené s nudou jsem udělal co jsem udělal. Neměl jsem to připravené. Žádný dopis na rozloučenou. Prostě jsem si řekl, že zítra už neudělám ten rituál jako každý den před tím. Díky všem průzkumů naší Země a vesmíru nemá normální člověk šanci cokoliv objevit. A v každém z nás je kus objevitele. Cítím jak slábnu a mé myšlenky se ztrácejí. Už to přichází. Můj objev. Má jen má výprava. Oči padají. Dech mizí. Umírám. Držte mi palce.

Den 1.: Průzkum

Jsem stále tady. Ale ne živý. Jsem jinde. Peklo? Nebe? Očistec? Nevím. Jsem v novém světě, který čeká na to až ho objevím… A nemám co ztratit.