Milenky

Ve svých rukách svírám smrt. Jsem z toho vzrušený, cítím se svobodný a zároveň na pokraji svých sil a bezmocný. Nervózní nejsem. Držím ji silně, tak silně, až mi z toho bělají konečky prstů, i všechny klouby na nich. Záleží jen na mně, pozvu-li ji k sobě, do svého těla. Tělo je klidné, v tento okamžik je připraveno na to, co má před sebou, výzvu, konec, smrt. Je zajímavé, že se v podobné chvíli cítím tak vyrovnaně, je to skoro jako sex, čekání na smrt. Přijde, nepřijde, jen já to rozhodnu!

Špička mi nepřipadá ostrá. Vlastně je to podobný pocit, jako když vás někdo lechtá pírkem. Ano, to je ten pocit. Levá ruka pustila smrt a přejela ukazováčkem po ostří, zastavil se až po jemném dotknutí na břiše. I tak mi to v porovnání se smrtí připadalo jako rána kladivem, nic není lehčího než smrt. Smrt… Proč? Z jakého důvodu sedím v naprosté tmě uprostřed místnosti a flirtuji se smrtí, proč? Snad proto že je tak opojná, tak jednoduchá a tak chápavá. Chápe všechno a na vše poskytuje řešení. Je krásná. Stejně krásná jako tato noc. Noc je má tajná milenka, nikdo o ní neví, jen já ji chápu a ona chápe mě, miluje mě. Miluje a proto mi dává ochranu, azyl před světem, nikdo mě nevidí! Jsme tady jen my tři, já, noc a smrt. Trojúhelník, milenci, opájím se tím pocitem, pocitem že mám nad sebou kontrolu. A ta noc! Je tak krásná. Chtěl bych se změnit ve vítr a létat po obloze mezi hvězdami.

Na chvíli jsem se miloval s nocí a zapomněl na smrt. Ta je nedočkavá, asi žárlí na noc a proto se mi z břicha spustila kapka krve, cítil jsem ji, je hustá a proto pomalu stékala k mému rozkroku, kde se roztříštila, bylo to jako výbuch. Extáze. Ovládl jsem smrt, nesmí pokračovat bez mého vědomí. To nechci!

Smrt je opět pod mou kontrolou. Připadám si jako bůh, jako pán světa, rozhoduji o všem a sám. Cítím se tak skvěle! Jen ten, co pozná pravou podstatu se tak může cítit. Smrt je nedočkavá, chtěla by mě. Ale noc mě také volá, chtěl bych alespoň vidět noční oblohu. V tu chvíli jsem si to uvědomil. Noc, tak krásná, nádherná noc, mi poskytuje to, co tolik miluji, úkryt před lidmi. A nic za to nechce, jen bdění. Smrt je nádherná, je lepší než noc, ale chce toho moc, je náročná. Proč chceš tak moc smrti? Proč jen chceš všechno? Ne. Noc je mi milejší, je lepší, i když mi nikdy nemůže dát to co ty. Ale ty smrti, jsi jen panovačná děvka, za jednu rozkoš, chtěla by jsi vše. Nejsem blázen, zdravý rozum mi nepovolí podlehnout tvým svodům.

Odvrhnul jsem smrt, odhodil jsem ji, tupě narazila o podlahu. Je krásná, ale je falešná, poskytuje maximum, ale bere za to vše, jen hlupák by zaplatil tak moc. Smrt je špatná milenka. Zato noc! Mazlí se se mnou, její tmavé stíny mě laskají, ach noci, má lásko! Schoulil jsem se do klubíčka a objal ji. Miluji ji, nikdy mě neopustí, vždy přijde, je spolehlivá. Zůstaň se mnou, má temná lásko! Obklop mě svou temnotou, s tebou nikdy nebudu sám. Ona. Noc. Ona je chápavá, smrt je falešná, je jako ďábel, nabízí největší potěšení, ale její cena je příliš vysoká. Už tě nechci! Rozplakal jsem se. Ležím schoulený, ubohý,nahý a pláču. Pláču pro lásku, není lehké ji opustit, i když ji nechci. Nikdy nezapomenu, jak blízko jsem ji byl, milovali jsme se spolu, ale teď je pryč. Je to tak lepší. Pro oba.

Je pro mě dekadentní zábavou, hledat krásu v temnotě.